a) Výjimečnost křesťanství
b) Výlučnost křesťanství
c) Východní filosofie
d) Islám
e) Relativismus
Výjimečnost křesťanství
Samotný původ křesťanství, i když nepřímo, patří k důkazům o tom, že evangelium (základní pravda křesťanského učení) nepochází z člověka. Kromě náboženství starověkého Izraele – které jako příprava ke křesťanství pochází od téhož Boha – je křesťanství jediným náboženstvím, které nevzniklo ani postupným vývojovým procesem nábožensko-filosofického myšlení nějaké civilizace (jako buddhismus, hinduismus, taoismus, kmenová náboženství, apod.), ani násilným diktátem s politickými cíly, vnucujícím víru za použití fyzické síly (jako islám). Jedině o křesťanství lze říci, že vzniklo
a) v konkrétní době, na konkrétním místě
b) jako důsledek historické události – Boží osobní účasti a mise mezi lidmi,
c) dosvědčené dostatečným počtem svědků zaručujících důvěryhodnost svědectví,
d) jako výhradně Boží učení, které se vymyká filosofickým i náboženským představám a veškerým ambicím své doby,
e) jako učení předané lidstvu přes „vyslance“, mluvčí Boha, kteří pravdivost svých slov prokazovali Božími zázraky,
f) jako kompaktní celek informací, jež se nadále nevyvíjí a nepodléhá změnám (prvotní písemný záznam je i záznamem definitivním), učení je zcela nadčasové a univerzální
g) a jako víra šířená pokojně, zcela nenásilnými prostředky.
Toto vše jsou rozhodující parametry, které musíme brát v úvahu, když zkoumáme, zda určité učení má svůj původ v Boží nebo v lidské mysli. Pravé náboženství musí být pravdivou výpovědí o Bohu a o jeho vztahu a záměru se stvořením. Proto pravé náboženství musí pocházet od Boha samotného. Pravé náboženství nemůže být lidskou výpovědí či souhrnem lidských představ a domněnek. Jen Bůh sám může vědět a zjevit pravdivě, přesně a neomylně, kdo je Bůh a Stvořitel, jaký je jeho charakter, jaký je jeho záměr se stvořením a co je nezbytné pro vztah mezi stvořením a Stvořitelem. Pravé náboženství nemůže obsahovat omyly, nemůže se vyvíjet v průběhu času v závislosti na proměnách lidského myšlení, nemůže přijít skrze jedince či skupinu lidí, kteří nemohou dokázat, že jsou vyslanci a mluvčími Boha.
Žádné ze světu známých náboženství (rozšířených či úzce vymezených časově či místně)
Uctívají-li lidé „boha“ tím, že obětují lidské oběti a ještě tlukoucí srdce kladou na oltář, pak tím vyjadřují, kým pro ně bůh je a co od lidí požaduje. Uctívají-li lidé „boha“ v podobě slona a klanějí se před kusem opracovaného kamene ve formě slona, také vyjadřují, kým tento bůh je a co od lidí požaduje.
Pokud existuje skutečný Bůh, pak o něm a jeho vůli existuje jen jedna pravdivá suma informací. Informace o Bohu v žádném případě nemohou mít svůj původ u člověka, ale pouze u Boha. Pravé náboženství musí nutně představovat jednu harmonickou, pravdivou a přesnou výpověď Boha
o sobě samém, o své vůli a o svých záměrech s člověkem.
Vznik křesťanství stojí na na evangeliu, na zprávě o vzkříšení Božího Syna Ježíše Krista. Zázrak vzkříšení vyjímá křesťanství ze všech ostatních náboženství, nadřazuje poselství evangelia nade všechny náboženské systémy a staví Ježíše Krista nade všechny duchovní autority a vůdce. Pravdivost historické skutečnosti vzkříšení Ježíše Krista je dostatečně doložena důvěryhodnými důkazy a svědectvími.
Křesťanství současně vychází z přímé a osobní účasti Boha a z jeho aktu spásy člověka: Bůh sám sestupuje mezi své stvoření, osobně vyučuje své následovníky a připravuje je na budoucí poslání, nechává svobodný průchod reakci hříšných lidí – nechává se jimi ukřižovat, a pak vstává ze smrti svou vlastní mocí, prokáže své vzkříšení mnoha svědkům a vrací se do nebes, odkud plně koriguje sepsání všech těchto událostí takovým způsobem, aby každý člověk mohl uvěřit a být spasen. Něco takového nemá v žádném náboženství obdobu.
Evangelium (představované celým Novým zákonem) znamená převrat ve způsobu myšlení a nahlížení světa jak pro tehdejší židovský, tak i pohanský svět. Evangelium představuje mravní ideál, a je tudíž protikladem mravní úrovně a smýšlení své doby. Evangelium představuje svou teologickou hloubkou (poznáním Boha a jeho vztahu k člověku) duchovní posun nejen pro pohanský svět, ale i pro svět židovský, ačkoli Židům se již zjevení od Boha dostalo. Duchovní – teologická i mravní – mezilidská síla křesťanství představuje nejintenzivnější, nejvznešenější a nejdokonalejší myšlenkový řád, jaký lidstvo zná.
Evangelium je určeno celému světu, Ježíš Kristus posílá své učedníky s evangeliem o spasení mezi všechny národy. Doba, kterou k tomu určil, ideálně posloužila rychlému šíření zprávy.
Doba, kdy Ježíš přišel na svět, je v Písmu označena jako plnost času (Galatským 4:4; Efezským 1:10). Bůh sám určil, že nastal pravý čas pro naplnění toho, co naplánoval pro lidstvo. Ježíš začíná své veřejné vyučování slovy: „Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží. Čiňte pokání a věřte evangeliu“ (Marek 1:14-15). Svět, do něhož Ježíš přišel, byl průsečíkem tří významných kultur. Kromě Božího vlastního rozhodnutí to byly i tyto tři kultury, které přispěly k „plnosti času“.
Řekové „vyvinuli nejefektivnější jazyk, jaký kdy svět poznal“ (H.I. Hester, historik). Alexandr Veliký, zakladatel myšlenky jednoho politického společenství, svěřoval správu a výuku dobytých měst do rukou Řeků. Ideál šířit řecký jazyk a kulturu do celého světa přispěl tedy především k možnosti domluvit se jedním jazykem ve vzdálených oblastech světa.
Rozšíření řečtiny coby jazyka vzdělanosti přispělo i ke vzniku Septuaginty, překladu Starého zákona do řečtiny. Tento překlad byl v době vzniku křesťanství velmi používaný a praktický jak pro Židy, tak pro pohany.
Na druhou stranu však přelom letopočtů představoval i období frustrace a hledání východiska z neuspokojivé řecké filosofie a z tajných kultů řeckých mystérií. Řecká filosofie – lidská moudrost, která se několik století snažila najít uspokojivou odpověď na otázky po smyslu života, lidi neuspokojila a nenaplnila. Lidé byli zaplaveni nepřeberným množstvím bohů, filosofických debat a rétorických cvičení, jejichž hodnota spočívala jen v sofistikovaných kličkách. Mystické náboženství obsahovalo kulty, které používaly alkohol nebo psychedelické světelné efekty za účelem rozšíření vědomí. „Iniciační obřady těchto mystických náboženství někdy zahrnovaly oplzlé sexuální aktivity“ (F. Jenkins, archeolog a historik). Podle filosofa a historika W. Duranta „to bylo období pohanské zvůle ... v němž mravy zápasily v oceánu soupeřivých náboženství“ a liberální pohanská společnost „byla v určitém smyslu společností sexuálního požitku s minimálními mravními zábranami“.
Římané vládli v době Ježíše Krista světu i Palestině a svou politikou, diplomacií, ale i tvrdou vojenskou silou přinesli světu takzvaný „Pax Romana“, čas míru, který umožnil svobodu pohybu a cestování po zemi a po moři. (NZ potvrzuje snadnost pohybu v I. století – Skutky 13-18; 16:14; 18:2; 18:18-26; 1.Korintským 16:19; Římanům 16:3; 2.Timoteovi 4:19). Právní zřízení a pořádek v celé říši zajišťoval bezpečí poutníků v míře, která do té doby nebyla světu známa. Římské právo bylo propracováno tak dobře, že právní systémy západního světa jsou z něj ve velké míře odvozeny. Římané také vybudovali dobrý systém cest spojujících vojenské posádky a hlavní města provincií po celé říši.
Latina byla úředním jazykem říše, řečtina byla jazykem celosvětovým, hebrejština (aramejština) byla jazykem Židů. Na území Palestiny, kde křesťanství vzniklo, se běžně mluvilo všemi třemi jazyky. Příkladem je trojjazyčný nápis na Ježíšově kříži (Jan 19:20).
Židé byli v tehdejším světě představiteli poznání, že existuje jen jeden pravý Bůh a že pravdu o Bohu lze čerpat jen z Bohem inspirovaných knih. Díky synagogální bohoslužbě a diaspoře (rozptýlení) šířili Židé toto poznání čtyři století před Kristem po celém římském světě. Židé byli „národem knihy“ neboli Písma, která obsahovala čistý etický systém. Tato Písma po staletí předpovídala příchod Mesiáše a jeho království, a určovala konkrétní dobu, kdy Bůh toto království ustanoví. Ve starozákonní knize Daniel (2:36-45) čteme, že babylónskému králi Nedúkadnesarovi (605-562 př. Kr.) je skrze výklad prorockého snu řečeno: „Ty, králi, jsi král králů. Bůh nebes ti dal království, moc, sílu a slávu... Po tobě povstane další království, nižší než tvé, a pak další, třetí království... Čtvrté království bude tvrdé jako železo... Ve dnech těch králů dá Bůh nebes povstat království, které nebude zničeno navěky, a to království nebude předáno jinému lidu. Rozdrtí a učiní konec všem těm královstvím, avšak samo zůstane navěky, neboť jsi viděl, že se utrhl ze skály kámen bez zásahu rukou... Veliký Bůh dal králi poznat, co se v budoucnu stane. Sen je pravdivý a výklad spolehlivý.“
Později Daniel (7:13-14) označuje vladaře – krále nad tímto královstvím: „Viděl jsem v nočním vidění, hle, s nebeskými oblaky přicházel jakoby Syn člověka; došel až k Věkovitému, přivedli ho k němu. A byla mu dána vladařská moc, sláva a království, aby ho uctívali všichni lidé různých národností a jazyků. Jeho vladařská moc je věčná, která nepomine, a jeho království nebude zničeno."
Pozornost Židů zvýšilo i naplnění proroctví o ztrátě vladařské moci. Ačkoli Židé byli mnohokrát podmaněni jinými národy, vždy si uchovali vlastní „žezlo a velitelskou hůl“, a to v Judově královské linii. Jinými slovy, na izraelském trůnu vládli pouze potomci z Judova rodu. Staré proroctví zapsané v 1. Mojžíšově (49:10) však říká: „Od Judy se nevzdálí žezlo, jeho nohy nepřestanou svírat velitelskou hůl, dokud nepřijde ten, jemuž ona náleží, jehož budou poslouchat národy.“ Roku 40. př.n.l. uděluje římský senát judskému prokurátoru Herodu Velikému titul „král Židů“. Herodes Veliký je prvním židovským králem nejudského rodu, je původu edómského! (Mezi obyvateli Judska a Edómu navíc panovalo silné nepřátelství, až nenávist). Herodes vládl Židům 36 let, tedy zhruba do okamžiku narození Ježíše Krista (asi 4-3 př. n.l.).
Z těchto SZ pasáží se dozvídáme, že Boží království má přijít:
a) v době Římské říše, jež byla historicky čtvrtou světovou velmocí;
b) konkrétně v období, kdy na židovském trůně usedne někdo, kdo nebude z Judovy rodové linie.
c) věčné království bude dáno „Synu člověka“, který „s oblaky“ vystoupí do nebes, k Bohu.
Židé prvního století tato proroctví znali a byli si dobře vědomi jejich naplňování právě v jejich době, a proto „byl lid plný očekávání“ ohledně příchodu Mesiáše (Lukáš 3:15). I z židovských dobových zápisů, z Talmudu, se dovídáme, že Židé si byli jasně uvědomovali, že nadešel čas pro příchod Mesiáše.
Ježíš přichází v době Říše římské (čtvrté království), v čase, kdy Židům vládne král nejudského původu. Ježíš je již před narozením označen za krále věčného království (Lukáš 1:33). Ježíš sám se označuje za Syna člověka (Lukáš 19:10) a káže evangelium království Božího (Matouš 3:23; 13:18-52) a jeho blízký příchod (Marek 9:1). Svým nejbližším učedníkům, dvanácti apoštolům slibuje klíče ke království nebeskému (Matouš 16:19; 18:18; Lukáš 22:29-30).
Ježíš Kristus působí na zemi tři a půl roku, je zabit, třetího dne vstává z mrtvých, vyučuje dalších čtyřicet dní a vystupuje do nebes (Skutky 1:9; Daniel 7:13-14).
Apoštolové pak v moci Ducha svatého (Skutky 1:8; Jan 16:7-14; 14:26) vzhlašují, že Ježíš Kristus je Pánem (duchovním vládcem) a zaslíbeným Mesiášem (Bohem pomazaným králem, veleknězem a prorokem, Skutky 2:36; 17:7; Lukáš 23:2; Hebreům 4:14; 5:5-6;1:1-2). Všichni, kteří „vzývají jeho jméno“ (uvěří v něho – činí pokání – jsou ponořeni do vody, pokřtěni), jsou zachráněni (Skutky 2. a 3. kapitola). Všichni tito lidé vírou, pokáním a ponořením do vody přijímají a vyznávají Ježíše Krista za svého jediného duchovního vládce – Krále a Spasitele a stávají se jeho poddanými, jeho královstvím, jeho lidem – církví spasených (1.Petrův 2:9; Koloským 1:13,14; Efezským 5:23-27).
Svědectví o Ježíši, evangelium, se podle jeho vůle a předzvědění (Skutky 1:8) šíří z Jeruzaléma do okolního Judska, do blízkého Samaří a posléze do celého světa (8:1,4; 10:1,48; 11:19-21; Koloským 1:5b-6,23).
Dále se zpracovává