TOUHA A VŮLE VERSUS LHOSTEJNOST A NEČINNOST
Proč se vůbec zabývat Biblí? Poznáte pravdu a stanete se svobodnými – Ježíš Kristus, evangelium Janovo 8:32. K záhubě spějí ti, kdo nepřijali a nemilovali pravdu, která by je zachránila. ... Tak budou odsouzeni všichni, kdo neuvěřili pravdě, ale nalezli zalíbení v nepravosti – 2.Tesalonickým 2:10-12. Bůh si přeje, aby „všichni lidé byli zachráněni a přišli k poznání pravdy“ – 2.list Petrův 3:9. Ačkoli mnoho lidí uznává, že „nějaký Bůh asi existuje“, většina z nich vůbec nehledá vůli a zákony tohoto Boha, nepřemýšlí o něm, ani netouží po osobním a odpovědném vztahu vůči tomuto Bohu. Pokud to není jen lenost nebo pýcha, brání jim v tom obvykle jedna ze tří následujících představ:
a) „Bůh sám mlčí, o mne osobně se nezajímá, je pro mne nedosažitelný.“ Jedná se o deistický postoj.
Příběh Ježíše Krista – Boha, který sestoupil do svého stvoření, aby se pro ně obětoval, aby je zachránil a ukázal mu velikost své lásky, je příliš rozšířený a příliš silný na to, abychom jej přehlíželi a trvali na domněnce, že Bůh je vůči nám pasivní. Kristus je příliš naléhavým příkladem Boha, který nejen nemlčí, ale aktivně a „krajním způsobem“ jedná ve prospěch člověka. Tato realita lidské historie a objektivní prozkoumání skutečností nám brání přijmout deistický argument. Chceme-li se tedy stavět ke svému životu poctivě, pak nemůžeme předem zamítnout to, co Bible po staletí hlásá: že Bůh ke svému stvoření promluvil, srozumitelně mu zjevil svou plnou vůli, a svůj vztah k člověku prokázal ve svém vlastním příchodu na zem v podobě Ježíše Krista. „Mnohokrát a mnohými způsoby mluvíval Bůh k otcům ústy proroků; v tomto posledním čase k nám promluvil ve svém Synu [Ježíši Kristu]“ – Hebreům 1:1-2.
b) „Duchovní věci jsou nepoznatelné - nelze dojít k závěru, zda Bůh existuje či nikoli.“ Jedná se o agnostický postoj
Agnostici ve všech ostatních oblastech svého života agnostický postoj odmítají, protože by s ním nemohli důsledně žít. Vše ostatní považují za poznatelné - člověka a jeho dílo, svět a jeho dějiny, vesmír. Moudrý Bůh zapsal důkazy o své existenci právě do prozkoumatelných a dosažitelných věcí: do přírody, do vesmíru, do obrazu člověka, do lidských dějin, do knihy zvané Bible, jíž lze studovat jako jakoukoli jinou knihu. Tento Bůh žádá, abychom pracovali s dostupnými, lidskou myslí zkoumatelnými a důvěryhodnými důkazy, a teprve na jejich základě uvěřili ve věci, které zkoumat nemůžeme, které stojí nad běžným lidským poznáním a zkušeností. „Jeho [Boží] věčnou moc a božství, ačkoli jsou neviditelné, lze totiž od stvoření světa jasně vidět, když lidé přemýšlejí o jeho díle, takže jsou bez výmluvy“ – Římanům 1:20.
c) „Všechna náboženství obsahují nějakou pravdu a jsou dostatečně dobrá k tomu, abychom dosáhli Božího přijetí.“ Jedná se o relativistický postoj.
Ano, každé náboženství skutečně obsahuje nějakou pravdu a nějaké mravní principy. Všechny kultury považovaly existenci boha či bohů za nepochybnou, člověk vždy pociťoval před bohy vinu – a proto přinášel oběti, člověk si byl vždy vědom nějakého mravního imperativu, co by měl – co je dobré, a co by neměl – co je špatné. V těchto základech se všechna náboženství shodují. Nicméně tyto dílčí pravdy nezaručují pravdivost daného náboženství jako celku. Nezaručují, že vše, co člověk daného náboženství vyznává, uctívá a koná, je v souladu s duchovní realitou – pravdou, která se vztahuje ke skutečnému Bohu.
Náboženství svým učením a praktikami vypovídá o Bohu, jehož uctívá, a svědčí o jeho charakteru. Uctívají-li lidé „boha“ tím, že obětují lidské oběti a ještě tlukoucí srdce kladou na oltář, pak tím vyjadřují, kým pro ně bůh je a co od lidí požaduje. Uctívají-li lidé „boha“ v podobě slona a klanějí se před kusem opracovaného kamene ve formě slona, také vyjadřují, kým tento bůh je a co od lidí požaduje.
Pokud existuje skutečný Bůh, pak o něm a jeho vůli existuje jen jedna pravdivá suma informací. Informace o Bohu v žádném případě nemohou mít svůj původ u člověka, ale pouze u Boha.
Pravé náboženství musí nutně představovat jednu harmonickou, pravdivou a přesnou výpověď Boha
o sobě samém, o své vůli a o svých záměrech s člověkem.
Výchozím omylem relativistického postoje je domněnka, že náboženství je pouze lidskou instrukcí či představou, jak ctít Boha a že je tedy na libovůli člověka, které náboženství si vybere. Pokud by tomu bylo tak, pak ovšem v žádném případě nehovoříme o uctívání Boha, ale čistě o dobovém folklóru dané kultury, o tradicích či o projevech subjektivních tužeb a pocitů.
Dalším omylem je, že Bůh je lhostejný k tomu, jak ho uctíváme, co o něm vypovídáme a co považujeme za pravdu a co naopak za lež. Pokud by tomu bylo tak, pak už nehovoříme o Bohu – absolutní bytosti, která je schopna dokonale rozlišit mezi dobrem a zlem a která dokonale tíhne a působí ve prospěch dobra a zásadně a nekompromisně v neprospěch a potření zla. Pokud hovoříme o „něčem“, co je mravně lhostejné, co nerozlišuje mezi dobrem a zlem, neodmítá zlo, nezná termíny „pravda“ a lež“, „svaté“ a „nesvaté“ nebo „nevinné“ a „vinné“, pak hovoříme o „něčem“, co je nižší kategorie než člověk, protože i člověk usiluje o poznání dobra, po vlastním zušlechtění směrem k mravnosti a k dobru a k potírání zla.
V současnosti populární relativistická filosofie láká svou zdánlivou tolerancí - každý má „svou pravdu“, každý může věřit téměř čemukoli, pokud neškodí druhým. Duchovní potřeby jsou napovrch uspokojeny, a nikdo nemusí ztrácet čas diskusemi o pravdě a morálce. Křesťanství však vylučuje všechna ostatní náboženství jako falešná (buddhismus, hinduismus, islám, taoismus, apod.) nebo jako nadále nezávazná (Mojžíšův zákon). Nelze říci, že tolerujeme všechna náboženství, protože Bůh – Kristus netoleruje ostatní systémy víry. Musíme tedy dojít k závěru, že všechna náboženství jsou pravdivá, KROMĚ křesťanství. Nebo naopak musíme prohlásit, že pravdivé je POUZE křesťanství.
Bůh, hovořící v Bibli, popírá všechny domněnky, které především v dnešní době lidé mylně považují za překážku zkoumání Bible:
Ateismus – Bible: Bůh existuje, dokazuje to ve svém stvoření a ve svém dokonalém zjevení.
Deismus – Bible: Bůh promlouvá, komunikuje, aktivně jedná ve prospěch člověka.
Agnosticismus – Bible: existence Boha je poznatelná, Bůh o sobě předkládá svědectví dostupná každému člověku.
Relativismus – Bible: Bůh je jen jeden, jeho vůle je zjevená v jednom harmonickém a dokonalém souboru informací, k tomuto Bohu existuje jediná cesta.
Dříve než se rozhodneme pro jeden z těchto názorů, měli bychom si pečlivě ověřit, jaká je PRAVDA o Bohu, o nás samotných a o budoucnosti celého světa.
Poznáte pravdu a stanete se svobodnými. – Ježíš Kristus, evangelium Janovo 8:32
K záhubě spějí ti, kdo nepřijali a nemilovali pravdu, která by je zachránila. ...
Tak budou odsouzeni všichni, kdo neuvěřili pravdě, ale nalezli zalíbení v nepravosti. – 2.Tesalonickým 2:10-12
Čistota Bible
Je Bible zdiskreditovaná rozdělením a dějinami křesťanství? Rozhodně ne. Tak jako ideály lidstva, jakými jsou láska, úcta, důvěra, věrnost a morální zásady
nejsou samy o sobě zdiskreditovány nemorálním a zločineckým chováním lidí, ale stále existují a platí, tak i podstata Bible, její poselství, ideály, mravnost a
moudrost nejsou pošpiněny špatným chováním těch, kteří se prohlašují za křesťany. Zneužít lze i ty nejčistější a nejmravnější ideje. Ježíš Kristus to také
naznačil, když řekl: „Přichází hodina, že každý, kdo vás zabije, bude se domnívat, že koná svatou službu Bohu.“ A proto také řekl, že při konečném soudu
zavrhne ty, kteří mu sice říkají „Pane“, ale jsou to „pachatelé nepravosti“, kteří nečiní vůli Boha, jenž je v nebesích. Ježíš také řekl o lidech, kteří jsou
duchovními pokrytci: „Lid tento ctí mě rty, ale srdce jejich je daleko ode mne; marně mě uctívají, neboť učí naukám, jež jsou jen příkazy lidskými.“ Lidé,
kteří se prohlašují za křesťany se nejen velice často nechovají podle zásad Bible, ale zároveň zamlžují a překrucují zdravou a jasnou pravdu Bible. Činí tak
především tím, že vytvářejí vlastní dogmata, povinnosti a zákony, které jsou nebiblické a tedy falešné. „Zkušenost, že četné křesťanské a rádoby křesťanské
navzájem se tvrdě popírající skupiny čerpají své často podivínské nauky z jednoho společného pramene, totiž právě z bible, nepřispívá také ke zvýšení
důvěry k jejímu obsahu. Povrchní závěr z podobných pozorování je vysloven v často slýchané větě: Biblí lze dokázat všecko! To je ovšem vskutku povrchní
úsudek a laciná výmluva k odložení bible. Kdo se trochu pozorněji zabývá rozdíly mezi těmi, kteří se odvolávají na bibli - ač si navzájem odporují - může bez
obtíží poznat, že příčina rozdělení není v bibli, ale v lidech, kteří ji leckdy samolibě zneužívají k utvrzení vlastních myšlenkových kombinací. Není to bible,
co rozděluje, ale to, co do ní různí komentátoři víceméně svévolně vnášejí.“ (J. Šubert, Učme se porozumět a používat bibli)
Právě proto je nutné znát Bibli, abychom byli schopni rozlišovat mezi Božím poselstvím a tím, co do ní lidé vkládají a co je neslučitelné se službou Bohu.
Je-li Bůh sám původcem této knihy, pak je i on sám zárukou, že jeho slova - jeho pravda bude nezměnitelná časem a přístupná každému člověku v kterémkoli
století, protože jedině tak může každý člověk dojít poznání pravdy a být spasen. Neměli bychom proto minout tuto majestátní a přitom prostou knihu. Nic
významnějšího nikdo z nás na této zemi nenalezne.
ROZUM A VÍRA versus NEROZUM A NEVÍRA
Člověk je úžasnou bytostí ohromného významu, která má právo na věčné odpovědi nepodléhající náladám a filosofiím doby. Člověk je příliš cennou bytostí na to, aby se vzdal otázek po smyslu svého života a aby se vzdal odpovědnosti za to, že pro sebe a pro své blízké nalezne pravdivé odpovědi. Člověk je vybaven rozumem, pamětí, svědomím a city – to vše mu umožňuje, aby docházel k nezkresleným odpovědím, které pocházejí z původního zdroje. Ať už v tuto chvíli zastáváme jakoukoli víru, přesvědčení nebo filosofii, měli bychom si ověřit, zda ji pro nás „nevyhotovil“ nějaký jiný člověk, zda nám nebyla vnucena pouhým opakováním či zda ji nezastáváme jen proto, že je nejpohodlněji a všeobecně přijímána.
„Lidé téměř nepřetržitě docházejí ke svému přesvědčení nikoli na základě důkazů, ale na základě toho, co se jim zdá přitažlivé“ – B. Pascal. „Člověk čas od času zakopává o pravdu, ale pak se zase zvedne a běží dál, jako by se s ničím nebyl setkal“ – W. Churchill. „Dejte si pozor, aby vás někdo nesvedl prázdným a klamným filosofováním, založeným na lidských bájích“ – Bible. „Přijde doba, kdy lidé nesnesou zdravé učení, ale podle svých choutek si seženou učitele, kteří by vyhověli jejich přáním. Odvrátí sluch od pravdy a přikloní se k bájím“ – Bible.
Každá doba s sebou přináší vlastní populární „báje“. K těm současným patří například představa, že člověk se mohl náhodně vyvinout z neživé hmoty, že řád mohl vzniknout z chaosu a především, že víra v Boha nestojí na žádných logických základech a je v protikladu k rozumu a k objektivnímu poznání. Novodobou a stále populárnější „bájí“ je i představa, že jakákoli víra – jakékoli náboženství jsou dobré a vedou k Bohu, že náboženství je jen otázkou subjektivního vkusu, tradice a dobové kultury, ale s „pravdou“ a „objektivní realitou“ nemá prakticky nic společného
Než se dostaneme k definici „víry“, měli bychom si uvědomit, že všichni lidé každodenně žijí, jednají a přemýšlejí na základě víry. Vědec D. England ve své knize obhajující křesťanství píše: „Nic takového jako naprostá nevíra neexistuje. Zemědělec, bankéř, lékař, učitel, student, filosof i vědec se opírá o víru. Vědec věří jak v přírodní řád, tak i ve svou schopnost přírodu správně vnímat. ... Vědci nemají žádný důvod k zesměšňování křesťanů jako lidí víry a křesťané nemusejí podléhat pocitu, že by se za svou víru měli komukoli omlouvat. Věda i křesťanství se totiž opírají o racionální víru.“ Otázkou tedy není, zda máme nějakou víru, ale otázkou je, jakou víru máme a proč jsme si ji zvolili.
Co je to víra? Víra je důvěra v určité skutečnosti či možnosti, které nejsou právě v tomto okamžiku hmatatelně viditelné. Víra může být a) slepá, neopodstatněná, mylná, nebo naopak b) rozumová, opodstatněná, pravdivá. Podstatné je, z jakého poznání, faktů a zkušeností daná víra vychází.
Nikdo nemůže vědět, že zítra vyjde slunce. Všichni tomu mohou pouze věřit. Na základě zkušenosti (opakovaný východ slunce) a na základě poznání (Slunce je skutečná hvězda a Zeměkoule se otáčí neměnnou rychlostí) můžeme logicky věřit, že zítra opět uvidíme slunce „vycházet“. To je rozumová a opodstatněná víra. Naopak uvěřit, že slunce je jen zrakový klam, světlo má svůj původ v lidském mozku a pocit slunečního tepla že je jen autosugesce – taková víra je slepá, neopodstatněná, protože neodpovídá dostupnému poznání. Představě, že někdo může nevěřit ve skutečnou existenci Slunce, by se většina lidí nevěřícně zasmála. Tyto lidi však vůbec nenapadne, že v otázkách existence Boha Stvořitele právě oni mohou spadat do kategorie slepých a naivních věřících, kteří přijali nějakou víru, aniž by prozkoumali její pravdivost a spolehlivost. Takovému druhu víry podléhá mnoho lidí proto, že se jim nepodložené či subjektivní názory prostě líbí a že jim vyhovují nebo proto, že jim věří většina.
Na následujících stránkách se vás (ve stručnosti) pokusíme přesvědčit, že KŘESŤANSKÁ víra není v žádném ohledu mystickým skokem do prázdna, slepým doufáním v jakési „posvátno“ ani psychologickou berličkou. Křesťanské učení nikdy neprotiřečilo žádnému dostupnému poznání, ať z oblasti přírody samé nebo z oblasti vědeckých či historických (archeologických) údajů. Tvrzení Bible vždy byla a jsou v souladu s fakty přírody i s fakty historie. Výklad těchto faktů může protiřečit výkladu Bible. Názory (vědecké i teologické) mohou být v rozporu s Biblí, mohou se měnit a opravovat. Samotná fakta přírody a historie nikdy nebyla a nejsou v rozporu se samotnou Biblí. Naopak, svědectví přírody i svědectví historie hovoří jednoznačně ve prospěch existence Boha a pravdivosti (neomylnosti) jeho zjevení – Bible.
Cesta za hledáním pravdy o tomto světě je tedy především cestou poctivého přemýšlení – hromadění správných informací, prověřování, hodnocení. Zdůrazňováním rozumu nemáme na mysli, že člověk pouze vlastním „chladným“ rozumem dosáhne veškerého poznání a moudrosti. Hovoříme o rozumu provázeném pokorou a upřímností, který si je vědom svých hranic a možností. Rozum – myšlení by však měly být vůdčím činitelem v rozhodování o tom, co je pravdivé, a co ne, co je důvěryhodné a spolehlivé, a co naopak není. Emoce a svědomí by měly být zasaženy teprve po rozumovém přijetí pravdy. Musí to být pravda, co formuje naše poznání – emoce – svědomí. Nikoli naopak, nesmíme my, svým dočasným a omezeným poznáním a svými emocemi, ovlivňovat či deformovat pravdu. Poctivé zkoumání je základem přijetí křesťanského učení. Rozum zde jde ruku v ruce s vírou – v existenci Boha, v jeho zjevení a jeho dílo. Nerozum naopak víru popírá.
Můžeme se spolehnout na to, že pokud ke hledání odpovědí na otázky tohoto světa budeme přistupovat rozumným způsobem, budeme při tříbení informací čestní – nezaujatí, a pokud budeme důslední a vytrvalí, pravdu rozhodně nalezneme.
Nepromarněte tento čas ... nebuďte nerozumní, ale hleďte pochopit, co je vůle Páně.
Bůh se dívá z nebe, chce vidět, má-li kdo rozum, dotazuje-li se po Boží vůli.
Bůh stvořil lidi proto, aby jej lidé hledali, zda by se ho snad nějakým způsobem mohli dopátrat a tak jej nalézt...
– Efezským 5:16,17; Žalm 53:3; Skutky 17:26-27