Je rozumné veřit, že existuje Bůh?

---

Existenci Boha lze vyvodit z díla, které vytvořil – z přírody a inteligentního člověka, dále pak z Božího písemného zjevení (vysvětlení) všech podstatných věcí, nakonec i z přítomnosti mravního zákona v tomto světě a z duchovních potřeb člověka.

a) Současný fyzický vesmír nelze vysvětlit z vesmíru samotného: hmota a energie celého vesmíru nejsou věčné – termodynamický zákon o entropii popírá možnost, že bychom se mohli nacházet ve vesmíru, jehož energie je zde nekonečně dlouho. Energie se neustále spaluje neboli vyhořívá, což znamená, že její hodnota musí někdy klesnout na jakýsi „bod mrazu“. Pokud by se tato energie spalovala nekonečně dlouho, už by dávno bodu mrazu dosáhla. Energie tohoto vesmíru tedy vyhořívá jen po určitou dobu. Z toho vyplývá, že má svůj počátek.

Počátek neboli vznik musí být něčím způsoben, musí tedy existovat příčina vzniku celého vesmíru. Podle zákona o příčině a následku musím být tato příčina větší než její následek. Příčina také musí existovat před vznikem vesmíru, tedy před vznikem času, prostoru a hmoty. Tato příčina tedy všem těmto veličinám nepodléhá, ale existuje mimo ně či nad nimi.

• Vesmír není věčný, má svůj počátek.
  
• Před jeho počátkem existovala příčina jeho vzniku.
  
• Tato příčina je větší než vesmír sám.
  
• Tato příčina existuje mimo čas, prostor, hmotu, energii.

NA POČÁTKU STVOŘIL BŮH NEBE A ZEMI – 1. Mojžíšova 1:1

b) Vysoce organizované systémy přírody dokazují inteligentní příčinu: svět, který pomocí vědy stale lépe poznáváme, svědčí o tom, že za všemi komplexními systémy, díky nimž funguje mikro i makrosvět, musí stát inteligence. Z obrovského množství všech složitých a nezjednodušitelných systémů, uveďme pouze DNA, genetický kód.

Molekula DNA slouží ke skladování informací, funguje jako kód a nejlépe ji lze vysvětlit pomocí pojmů z moderní teorie komunikace. Stavební prvky DNA lze podobně jako slova ve větě řadit a přemisťovat do sekvencí, které vyjadřují složitou zprávu. Vědci hovoří o systému znaků či symbolů, o korekturních funkcích, o interpunkčních znaménkách, o opravách chyb (při dělení buňky část DNA zpětně prohlíží své dílo a vyhledává chyby, které následně opravuje; ačkoli samotné dělení buňky je otázkou minut, oprava chyb může trvat až dvacet hodin). DNA obsahuje přesné instrukce nezbytné ke svému trvání, obsahuje dva druhy jazyků a dokáže překládat z jednoho jazyka do druhého. Hledání “genetického kódu” znamená hledání pravidel překladu mezi oběma chemickými jazyky. Představa, že by se obě části DNA, „mluvčí“ i „překladatel“, mohly vyvíjet řadou slepých náhod, nezávisle na sobě, a pak si náhle „rozumět“ v nejsložitějším kódovacím systému, jaký známe, je nevědecká. DNA svou schopností úsporně skladovat informace předstihuje jakýkoli jiný známý systém. Je tak výkonná, že veškeré informace potřebné ke specifikaci, například člověka, váží méně než několik tisíc miliontin gramu a zabírají menší prostor než tečka na konci této věty. Současně se však množství informací obsažených v jediné lidské buňce rovná mnohonásobku celých třiceti svazků Encyklopedie Britannicy.

Věda obhajuje analogický způsob uvažování: pokud bychom z vesmíru obdrželi jen JEDNU JEDINOU informaci (např. v podobě zvukového či světelného impulsu), pak by to stačilo k tomu, abychom S JISTOTOU VĚDĚLI, že jejím původcem je INTELIGENCE. Kde je inteligentní komunikace, tam je inteligentní příčina. Víra, že za ohromným MNOŽSTVÍM INFORMACÍ obsažených v DNA nestojí vůbec žádná inteligence, je iracionální a ve světle současného poznání už není obhájitelná.

c) Matematická pravděpodobnost samovzniku života: závěry ohledně původu života bychom si měli vytvářet v souladu s tím, co můžeme označit za poznatelné, věrohodné a spolehlivé. Jinak se jedná o slepou víru. Pokud nám výpočet pravděpodobnosti vyvrací předpoklad, jenž jsme zvolili, měli bychom hledat předpoklad jiný, pravděpodobnější. Na sympóziu konaném r. 1966 se Wistarském institutu ve Filadelfii se sešli matematici a biologové, aby prozkoumali matematickou pravděpodobnost náhodného vzniku života. Za použití vysokorychlostních počítačů simulovali náhodné procesy, které by mohly vést k proměně hmoty anorganické v hmotu organickou. Počítače ukázaly, že pravděpodobnost vzniku života náhodnými procesy je – BEZ OHLEDU NA MNOŽSTVÍ ČASU – v podstatě nulová. Tuto pravděpodobnost lze matematicky vyjádřit poměrem 1 ku 4x101 000 000.

Komentáře vědců: „Pravděpodobnost náhodného vzniku života, jejž považujeme za myslitelně nejprimitivnější, lze přirovnat – i kdyby se rekombinace opakovaly každou vteřinu v každé kapce oceánů – k bilionkrát či trilionkrát za sebou získané hlavní výhře v loterii při náhodném zakoupení jediného losu. Zkrátka, taková možnost neexistuje“ – B. Balcar. „Výpočty ukazují, že názor, že život vznikl náhodou, je statisticky nemožný a rozumově nepřijatelný. ... Je nesmyslné věřit, že život vznikl náhodou“ – R. Gange.

„Matematická pravděpodobnost poskládání živého organismu je tak mizivá, že dnes už nikdo nevěří, že by náhoda byla vysvětlením vzniku života. Nefungovalo by to ani v případě, že byste zoptimalizovali podmínky. I kdybyste vzali veškerý uhlík, který se nachází ve vesmíru, dopravili ho na Zem a nechali ho po miliardu let maximálně možnou rychlostí chemicky reagovat, pravděpodobnost vytvoření jen jediné fungující bílkovinné molekuly by byla 1:1060 “– W. L. Bradley.

“Pravděpodobnost, že se náhodou právě sto aminokyselin spojí právě tak, že vytvoří jednu bílkovinnou molekulu, by byla stejná, jako kdyby člověk se zavázanýma očima nalezl jedno označené zrnko písku kdesi na Sahaře – a to ne jednou, ale třikrát za sebou.“ – M. Behe.

d) Člověk – osobnost, inteligence, svobodná vůle, mravní odpovědnost, duchovní rozměr: pokud odmítáme Boha, původce života a člověka, pak nám nezbývá jiná možnost, než se smířit s materialismem a z něho vyplývajícím determinismem. To znamená s redukcí či degradací člověka na pouhou hmotu. Determinismus tvrdí, že veškeré jednání a rozhodování je jen důsledkem předešlých pohybů a reakcí nervových buněk a přidružených molekul na vnější události. Hmota sama není schopna vytvořit něco nadhmotného, jako je vědomí a svědomí, odpovědnost vůči mravnosti, lásce, soucitu, sebeoběti.... Jakákoli kombinace jakýchkoli chemických prvků nemůže reflektovat sebe sama v duchovních, mravních a vztahových otázkách individuální osobnosti.

Podle materialistů vše, co člověk právě v tuto chvíli „myslí“, „cítí“ a „koná“ je náhodnou činností neživých chemikálií. Determinismus je však názorem jen akademickým, teoretickým. „Deterministé“ jej sice pokrytecky hlásají, aby obhajovali materialismus, ale ve svém osobním a vnitřním životě jej nepřijímají a vůbec podle něj nežijí. Na své děti pohlížejí s překypující láskou (o níž věří, že je skutečným citem, nikoli pouhou chemickou reakcí), s touhou, aby jejich láska byla dobrovolně opětována (někým, kdo není jen hromádkou atomů)a s nadějí, že z dětí vyrostou svobodné a vysoce mravní osobnosti (které budou myslet, cítit a jednat samy za sebe, nikoli že atomy budou myslet, cítit a jednat za ne).

Člověk může popřít Boha, ale s ním musí popřít i sám sebe. Musí si pak přiznat, že jako osobnost neexistuje, že nemůže „sám za sebe“ pociťovat, doufat, milovat ani konat jakákoli mravní rozhodnutí z vlastní svobodné vůle.

Ale právě skutečnost, že lze volit mezi vírou v Boha a nevírou, mezi mravní odpovědností a svévolí, mezi nadějí na věčný život a sebevraždou - tato skutečnost svědčí jednoznačně ve prospěch existence svobodné vůle a vlastní individuální osobnosti. Ty pak poukazují na existenci Boha jako toho, kdo je prvotním nositelem těchto atributů a kdo z vlastního rozhodní své svobodné vůle stvořil člověka jako „obraz sebe sama“. V takovém Bohu člověk dostává platnou a uspokojivou odpověď na hodnotu a rozměr lidství, aniž by se musel redukovat na morálně lhostejnou hmotu (materialismus) či na neosobní morálně lhostejné „vědomí“ či „absolutno“ (východní náboženství).

Ačkoli se evolucionisté snaží člověka vysvětlit čistě naturalistickým způsobem (vývoj, reakce nervových buněk, tradice, dědičnost, přežití silnějšího, atd.), faktem zůstává, že mravní odpovědnost, duchovní potřeby i svědomí zásadně oddělují člověka od všech ostatních tvorů. Současně svědčí o PROTIKLADU k předpokládanému evolucionistickému způsobu jednání, kde hlavní roli hraje „přežití“. Ve chvíli, kdy člověk svobodně volí sebeobětování – navzdory vlastnímu strachu – ve prospěch záchrany cizího života, a to na základě mravního tlaku svědomí, nelze již hovořit o pouhé „reakci nervových buněk a přidružených molekul na vnější události“. Mnohokrát člověk jedná v rozporu se základním instinktem sebezáchovy. Člověk hledá Boha, uctívá ho a vyznává i za cenu položení vlastního života. Člověk se obětuje i na smrt za mravní principy a zákony. Člověk ochraňuje a obětuje nesmírně mnoho za ochranu slabých, nemocných, bezmocných a „neužitečných“ lidí. Existují tisíce situací, kdy fyzické přežití a zachování života přestávají hrát podstatnou roli a ustupují zachování dobra a spravedlnosti, cti a mravnosti. Člověk vydává vlastní majetek, síly, zdraví a někdy i holý život za pomoc pro zcela cizí a těžce znevýhodněné lidi. Člověk bojuje za právo, spravedlnost a zákon. A téměř každý člověk trpí nějakými výčitkami svědomí, jedná-li v rozporu s mravním řádem, sobecky a proti dobru ostatních, i když to jemu samému přináší prospěch, blahobyt a přízeň lidí. Vysvětlení, že lidská bytost takto cítí a jedná jen proto, že je to pro ni evolučně výhodné a že i toto jednání je pouze otázkou chemických reakcí v těle člověka – toto vysvětlení je tváří v tvář lidské bytosti urážející a znevažující.

I instinktivní reakce zvířat označují evolucionisté za pouhý „boj o přežití“. Do tohoto schématu však zásadně nezapadá ochrana mláďat zvířecími rodiči. Je-li základním instinktem potřeba přežití, pak musí dospělý jedinec chránit především sebe – musí se snažit přežít. Zvířata však obětují vlastní životy za záchranu svých mláďat. Je to zákon sebeoběti, nikoli přežití. (Vysvětlení, že zvíře předjímá budoucnost a „vidí“ či „chápe“, že jeho rod bude zachován v potomcích, je vysvětlením, které vychází z lidské perspektivy, nikoli zvířecí. Je to člověk, nikoli zvíře, kdo dokáže vidět dopředu a uvažovat o budoucnosti a o nutnosti zachování života.) O „neevolučním“ jednání zvířat píše dr. D. England: „Zvířecí instinkt je obzvláště fascinující. Např. američtí a evropští sladkovodní úhoři dospívají do sexuální zralosti pět až patnáct let, a to tisíce mil od sebe vzdáleni, na dvou odlišných kontinentech. A pak, na základě jednoho signálu, opustí na obou kontinentech svá sladkovodní bydliště a putují do nejhlubších a nejslanějších vod oceánů – do Sargasového moře v jižním Atlantiku. V Sargasovém moři nakladou jikry a pak pojdou, zanechávajíce ve vodách drobounké larvičky úhořů. Ty dorostou do několika centimetrů, a pak, opět na rozkaz přírody a bez navigace svých rodičů, se pustí na zdánlivě nemožnou pouť – na cestu zpátky domů, do potoků Ameriky a Evropy. Americkým úhořům to trvá patnáct měsíců, evropským úhořům tři roky, protože jejich cesta je podstatně delší. Larvy úhořů podnikají tuto cestu bez jakékoli pomoci svých rodičů, kteří zahynuli v Sargasovém moři. Chování těchto úhořů skutečně komplikuje situaci evolucionistických biologů. Profesor biologie z Harvardu, nositel Nobelovy ceny k tomu poznamenal: „ ... chování úhořů poukazuje neomylně na myšlenku všudypřítomné mysli, pronikající hmotou a neoddělitelné od hmotného vesmíru.“ Opět se nám zde vynořuje INTELIGENCE – MYSL, která stojí za původem zvířecího chování.

Příroda, její vysoce složité systémy, vesmír a jeho dokonalá přesnost a řád, lidské tělo, reprodukční a jiné systémy, lidská mysl, inteligence, mravní principy a duchovní potřeby, schopnost sebeoběti – to vše, a mnoho jiného, svědčí o existenci ušlechtilého, mravního a ve všech aspektech dokonalého Boha.

Nelze předpokládat, že bychom vás o existenci Boha plně přesvědčili pouze tímto stručným pojednáním. Předpokládáme však, že pro každou otevřenou a poctivou mysl to bude dostatečný impuls k dalšímu hledání a k ověřování pravdivosti výše uvedených i mnoha dalších důkazů. K hlubšímu studiu těchto témat proto doporučujeme následující knihy:

• Phillip E. Johnson, „Spor o Darwina“, nakl. Návrat domů, 1996
• Blahoslav Balcar, „Tajemství stvoření“, akl. Nový život, 1990
• Nancy R. Pearcyová, Charles B. Thaxton, „Duše vědy, proměny ve vztahu vědy a náboženství“, nakl. Návrat domů, 1997
• Lynn Gardner, „Pravda a křesťanství“, nakl. Institute for Christian Resources ve spolupr. s Návratem domů, 2002
• Michael J. Behe, „Darwinova černá skříňka“, nakl. Návrat domů, 2001
• Werner Gitt, „Použil Bůh evoluce?“, CLV Postfach 110135. 33661 Bielefeld, 1993
• Jonathan Wells, „Ikony evoluce“, nakl. Návrat domů, 2005
• Ch. B. Thaxton, W. L. Bradley, R. L. Olsen, „Tajemství vzniku života“, nakl. Návrat domů, 2003
• Lee Strobel, „Kauza stvořitel“, nakl, Návrat domů, 2005
• Don England, „Bože, opravdu tam jsi?“, EEM Vídeň, Rakousko (tato kniha k dispozici podle objednávky na tel.: 257 323 056, zde také možno objednat shlédnutí DVD „Odkrývání tajemství života“ a „Jedinečná planeta“.)