Pochopit význam smrti a vzkříšení Ježíše Krista můžeme pouze tehdy, známe-li celý příběh duchovních dějin člověka. Moderní člověk se velice vzdálil chápání svatosti Boha, lidské viny před Bohem, oběti a trestu za hřích, spasení, odpovědnosti vůči Bohu, a mnohému dalšímu. Moderní člověk obvykle nechápe a nepřipouští, že by měl usilovat o odpuštění a usmíření s Bohem a že by měl činit pokání. Proto je pro něj evangelium – radostná zpráva o tom, že byl „zachráněn“, značně nesrozumitelná. Chceme-li porozumět velikosti významu vzkříšení Ježíše Krista, musíme chápat, kdo byl Ježíš Kristus a musíme správně rozumět Božímu záměru s člověkem a lidskému postavení vůči Bohu. Jinými slovy, musíme znát klíčové souvislosti a celý příběh.
Vzkříšení Ježíše Krista se netýká oblasti filosofie, ale oblasti dějin. Otázkou není, zda základ, na němž křesťanství stojí – vzkříšení Ježíše Krista – je přijatelný z duchovního či filosofického hlediska, ale zda je přijatelný z hlediska historického – zda máme k dispozici kvalitní důkazy, které nás opravňují k přesvědčení, že vzkříšení není smyšlenou legendou, ale historickou skutečností. Co se tedy v Jeruzelémě tehdy stalo, že to změnilo dějiny celého světa?
Stručný sled událostí zní takto: Někdy kolem r. 30 n.l. zatkli v Jeruzalémě židovského proroka, Ježíše Nazaretského, který o sobě tvrdil, že je Mesiáš slíbený židovskými Písmy, a bez řádného soudu ho jako nejhoršího zločince ukřižovali. Třetí den po jeho smrti několik lidí zjistilo, že hrob, v němž byl pohřben, je prázdný. Toho dne a později mnohokrát viděli mnozí lidé Ježíše živého. O Letnicích začali Ježíšovi učedníci veřejně učit, že tento Ježíš Kristus byl vzkříšen, že se jim mnohokrát zjevil, že se vrátil do nebe a všichni lidé ho musejí následovat, aby byli zachráněni ze svých hříchů. Na základě těchto skutečností se křesťanství rozšířilo po celém světě a trvá dodnes.
Události předcházející ukřižování
Večer před nadcházejícím zatčením a ukřižováním Ježíš odchází na klidné místo, aby se modlil. Prožívá silnou úzkost a napětí (Lukáš 22:39-45). Je zatčen a odveden do domu židovského velekněze Annáše, je vyslýchán a pak poslán k veleknězi Kaifášovi, kde je vyslýchán, ponižován a týrán (Jan 18:12-13, 19-24; Lukáš 22:63-71). Ráno je odveden k Pilátovi, kde je opět vyslýchán, poslán k Herodovi, který jej posílá zpět k Pilátovi (Lukáš 23:1-12). Pilát ho nechává zbičovat. Doktor medicíny A. Metherell k tomu říká: „Víme, že mnozí lidé po takovém bičování zemřeli ještě dřív, než mohli být ukřižováni. Přinejmenším oběť zakoušela nesnesitelnou bolest a upadala do šoku způsobeného náhlou ztrátou velkého množství krve. ... Na základě příšerných důsledků takového bití není pochyb o tom, že Ježíšův stav byl vážný až kritický ještě předtím, než mu do rukou a nohou zarazili hřeby.“ Židé si nakonec vymohou Ježíšovo ukřížování, Ježíš je dále ponižován a týrán (Jan 19:1-16; Matouš 27:27-31). Ježíš nese těžké břevno kříže, kvůli jeho vysílení nutí vojáci jednoho z přihlížejících, aby mu kříž nesl za město. I cestou se však Ježíš soustředí na druhé lidi, na jejich poučení o nadcházejících událostech (Lukáš 23:26-31). Ježíš odmítá posilující nápoj (Matouš 27:32-34).
Ježíšova smrt
Ježíš trpí několik hodin na kříži, s probodenými zápěstími a nárty a zkrvavenými zády, neustále se mu nedostává kyslíku. Po celou dobu ho lidé zesměšňují a urážejí. (Lukáš 22:32-38, 44-49; Jan 19:32-37; Marek 15:44-45). Ježíš však i na kříži jedná důsledně podle svého vznešeného učení – zajistí svou matku (Jan 19:26-27), odpustí zločinci, který je ukřižován spolu s ním a ujistí ho o spasení (Lukáš 23:43), žádá svého Otce o odpuštění pro lidi, kteří ho zabíjejí a tupí (Lukáš 23:34), i v tak krajním utrpení jedná způsobem, který vyvolává úctu a víru (Lukáš 23:47-48; Marek 15:39). Doktor A. Metherell ke způsobu smrti na kříži vysvětluje: „Zpomalené dýchání postupně vede k nepravidelnosti srdečního tepu. Z velmi nepravidelného tlukotu srdce mohl Ježíš poznat, že stojí na prahu smrti. Díky tomu byl schopen říci: ´Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha.´ A poté zemřel na zástavu srdce. ... Ještě před smrtí způsobila ztráta krve trvalé zrychlení srdečního tepu, které urychlilo selhání srdce, a projevilo se nahromaděním tekutiny v membráně kolem srdce a kolem plic. ... Římský voják, který si byl do značné míry jist Ježíšovou smrtí, se o tom přesvědčil zabodnutím kopí do jeho pravého boku... Tito vojáci sice nestudovali medicínu, ale byli odborníky na zabíjení lidí – byla to jejich práce a dělali ji velmi dobře. Věděli zcela jistě, kdy je člověk mrtev ... kromě toho, když se vězni podařilo uprchnout, zodpovědní vojáci za to zaplatili svým životem, takže měli velmi silný motiv, aby získali nezvratnou jistotu o smrti každé oběti, než ji sundali z kříže... Ježíš byl nade vší pochybnost mrtev.“ (Zde to uvádíme jen kvůli nepodložené, ale stále opakované námitce, že Ježíš na kříži skutečně nezemřel.) V době Ježíšovy smrti nastává tříhodinová tma za bílého dne (Lukáš 23:44) a chrámová opona, o šířce lidské dlaně, se trhá od shora až dolů (Marek 15:38).
Ježíšův pohřeb
Téhož dne si člen Sanhedrinu vyžádá od Piláta Ježíšovo tělo, podle židovských pohřebních zvyků je tělo zabaleno do lněných látek a nabalzamováno lepkavou směsí vonných látek, která mohla vážit až padesát kilogramů. Tělo je uloženo do hrobky vytesané ve skále a ke vchodu, do prohlubně a drážky, je svalen obrovský kámen, k jehož odvalení směrem vzhůru bylo zapotřebí několika mužů. Jako svědkové Ježíšova pohřbu jsou uváděni dva významní členové židovského Sanhedrinu, Josef z Arimatie a Nikodém, a ženy, které provázely Ježíše z Galileje (Jan 19:38-42; Lukáš 23:55; Marek 15:47). Hrob je popsán jako konkrétní, specifické místo (Jan 19:41; Matouš 27:59).
Zaopatření Sanhedrinu
Sanhedrin byl nejvyšším židovským soudem sídlícím v Jeruzalémě. Členové Sanhedrinu se stavěli k Ježíši nepřátelsky (Jan 11:45-53) a iniciovali Ježíšovo zatčení a odsouzení k smrti (Marek 14:1,10-11,43,53-56,63-64; 15:1-15). Z obavy, aby učedníci nevyužili Ježíšových předpovědí o vlastním vzkříšení a neodnesli jeho tělo, Sanhedrin žádá Piláta, aby dal k hrobu římské stráže, které mají bránit vstupu do hrobu (Matouš 27:62-66). Stráž dává na hrob římskou pečeť, jejíž úmyslné a neoprávněné porušení bylo trestáno ukřižováním hlavou dolů. Stráže se střídaly v pravidelných intervalech. Spánek v době hlídky nebo opuštění stanoviště bylo trestáno smrtí.
Prázdný hrob
V neděli (prvního dne v týdnu) při východu slunce jdou některé ženy, které Ježíše znaly, k hrobu a stávají se prvními svědky prázdného hrobu (Matouš 28:1-7). Svědectví žen bylo v tehdejší židovské kultuře považováno za podřadné či nedůvěryhodné, ženy ani nesměly vypovídat u soudu. Pokud by si Židé vymysleli příběh vzkříšení, kterým by chtěli přesvědčit lidi své doby a kultury, rozhodně by neuvedli jako první a významné svědky právě ženy.
Dále se svědky prázdného hrobu stávají dva Ježíšovi učedníci (Jan 20:3-10) a někteří z přítomných vojáků (Matouš 28:4,11). Zpráva ještě uvádí, že plátna, do nichž bylo tělo zavinuto a která byla nasáklá vonnými mastmi, zůstala v hrobě, ta část, jíž byla obvázaná hlava, byla položena stranou (Jan 20:5-7; Lukáš 24:12). Jedná se o další svědectví o tom, že tělo nebylo ukradeno, ale zázračně opustilo balzamovanou schránu pláten. Svědkům prázdného hrobu se ještě dostává zázračného potvrzení toho, co viděli (Lukáš 24:4-7).
Evangelia dále uvádějí, že někteří ze stráže oznámili předním z Židů, co se stalo. Dostali peníze s pokynem, aby tvrdili, že učedníci ukradli tělo, když stráže spaly (Matouš 28:11-15). To je zajímavé svědectví: kdyby vojáci skutečně usnuli, nemohli by vědět, co se dělo v době jejich spánku. Důkaz o tom, co se stalo s tělem, tak spočíval ve „svědectví spících vojáků“. K události oné velikonoční neděle máme tedy k dispozici dvě vysvětlení: křesťanské – že tělo v hrobě nebylo, protože Kristus byl vzkříšen, a pak vysvětlení židovské – že tělo ukradli učedníci, zatímco stráže spaly. Existence dvou verzí dokazuje, že a) v tu velikonoční neděli se skutečně stalo něco mimořádného, hrob byl opravdu prázdný, b) stráže skutečně u hrobu byly – obě verze to potvrzují. Rozdíl je jen ve vysvětlení důvodu, proč tělo v hrobě nebylo. Vysvětlení založené na „svědectví spících stráží“ je velmi slabé pro svou absurditu. Druhé vysvětlení je naopak založeno na očitém svědectví toho, co lidé viděli – prázdný hrob, odvalený kámen, opuštěná pohřební plátna, anděl, který událost vysvětluje, samotný vzkříšený Ježíš. J.W. McGarvey ve své knize „Důkazy pro křesťanství“ píše: „Podle předních skeptiků je dnes připuštěno, že, zaprvé, Ježíš opravdu zemřel a byl pohřben; zadruhé je připuštěno, že třetího rána nebo předtím jeho tělo zmizelo z hrobky; a zatřetí, že učedníci dospěli k pevné víře, že vstal z mrtvých. Problém exaktnosti naráží na dvě poslední fakta a může být vyjádřen dvěma otázkami: Zmizelo tělo vzkříšením nebo nějakou jinou cestou? A pocházela víra učedníků z faktu vzkříšení nebo z nějaké jiné příčiny?“
Nevíra učedníků
I kdybychom na chvíli připustili jako pravdivou židovskou historku o spících strážích a učednících, kteří jim u hlavy zcela neslyšně odvalí téměř dvoutunový kámen a vynesou svého mrtvého neznámo kam, zůstává další podstatná otázka: proč by to učedníci dělali?
Ačkoli učedníci trávili s Ježíšem asi tři a půl roku a někteří z nich došli k silné víře, že Ježíš je Syn živého Boha, víra většiny z nich byla nejen značně kolísavá, ale i zmanipulovaná dobovými představami o Mesiáši. Tyto představy byly natolik silné, že bránily Ježíšovým učedníkům rozumět duchovní podstatě jeho učení, jeho království a především – jeho smrti a vzkříšení. (Učedníci očekávali Mesiáše coby bojujícího a vítězného krále, který porazí římské okupanty a nastolí svobodné židovské království.) Když byl Ježíš zajat, všichni utekli (Matouš 26:56). Petr se pak vplížil na vnější nádvoří veleknězova domu, tam ale ve strachu třikrát zapřel, že se s Ježíšem zná. Pokud byli učedníci svědky ukřižování, pak stáli jen zpovzdálí (Lukáš 23:49), blíže se z učedníků odvážil snad jen Jan (Jan 19:26-27). Všichni však věděli, jak byl mučen, jak trpěl v agónii na kříži, jak zemřel, jak mu voják probodl bok. Všichni byli vystrašení, dezorientovaní, zoufalí. A dokonce i poté, co někteří viděli prázdný hrob a když jim ženy o tom svědčily, stále ještě nevěřili (snad kromě Jana): Matouš 28:17; Marek 16:11-14; Lukáš 24:11,21-24; Jan 20:8-9,24-29. I pak se učedníci stále skrývají ze strachu před zatčením – a před stejným osudem, který potkal jejich Mistra (Jan 20:19). Tito muži vůbec nejsou ve stavu duchovního nadšení, jež by jim dodávalo nadlidskou odvahu vplížit se mezi stráže, pohnout obrovským kamenem, odnést zmučené tělo a někde je ukrýt. Tito zmatení muži nemají nejmenší důvod začít osnovat smyšlený příběh o zmrtvýchvstání. Děkan právnické fakulty, J.N.D. Anderson na toto téma říká: „Bylo by to v přímém rozporu se vším, co o těch mužích víme – s tím, jaký byl jejich život, jak trpělivě snášeli utrpení a pronásledování. Také to nevysvětluje jejich dramatickou proměnu; to, že se z ubitých a zdeprimovaných uprchlíků stali svědkové, které nebyla schopna umlčet žádná opozice.“
Ze všech záznamů týkajících se chování učedníků ihned po vzkříšení je zjevné, že nebyli nakloněni ani připraveni uvěřit a že pochybnosti převažovaly a bránily jim v unáhlené víře. Jak říká profesor křesťanské apologetiky L. Gardner: „Nebyli psychologicky naprogramováni na to, aby si vsugerovali myšlenku vzkříšení.“ Tito muži se museli mnohokrát pečlivě ubezpečit, že Ježíš Kristus, ten, kterého osobně znali, je skutečně vzkříšený. Když deset mužů řeklo Tomášovi, že viděli vzkříšeného Krista, odpověděl jim: „Dokud neuvidím na jeho rukou stopy po hřebech a dokud nevložím do nich svůj prst a svou ruku do rány v jeho boku, neuvěřím“ (Jan 20:25). Lidé, kteří nám později svědčí o vzkříšeném Kristu, nebyli naivní a lehkověrní, ale žádali průkazná fakta a fyzické důkazy.
Očití svědkové prázdného hrobu a vzkříšeného Krista
svědkové prázdného hrobu: ženy Marie z Magdaly, Marie Jakubova, Salome, Jana a „další ženy“ (Marek 16:1; Lukáš 24:10),
Petr a Jan (Jan 20:3-8),
svědkové vzkříšeného Ježíše: Marie z Magdaly (Marek 16:9; Jan 20:11-18),
Šimon Petr neboli Kéfa (Lukáš 24:34; 1.Korintským 15:5),
deset učedníků (Jan 20:19-20),
jedenáct učedníků (Jan 20:24-29), kteří byli později svědky Kristova nanebevstoupení (Skutky 1:9-13),
Natanael z Kány Galilejské, jeden ze sedmi učedníků, kterým se Ježíš zjevil u Tiberiadského jezera (Jan 21:1-2),
Kleofáš, jeden ze dvou učedníků, kterým se Ježíš zjevil na cestě do Emauz (Lukáš 24:13,18,33),
více než pět set učedníků najednou (1.Korintským 15:6),
Jakub, Ježíšův bratr (1.Korintským 15:7),
Saul z Tarsu, vlivný farizej a pronásledovatel křesťanů (Skutky 26:12-20),
který později také dosvědčuje, že Kristus byl vzkříšen podle Písem a že se ukázal Kéfovi a potom dvanácti. Poté se ukázal více než pěti stům bratrů najednou, z nichž většina dosud žije a někteří zesnuli. Pak se ukázal Jakubovi, potom všem apoštolům a naposledy ze všech se jako nedochůdčeti ukázal i mně (1.Korintským 15:5-8).
Svědectví o vzkříšení
Zázrak vzkříšení je poprvé veřejně oznámen dvanácti muži – apoštoly v hlavním městě Jeruzalémě, v době, kdy se do něj sjely desetitisíce lidí (Skutky 2:5-11). Svědci vzkříšení využívají času, kdy se mohou obrátit na co největší množství posluchačů. Všichni jejich protivníci mají v tu chvíli možnost veřejně vystoupit s námitkami a důkazy vyvracejícími jejich tvrzení. Všichni skeptici mají možnost si věci ověřit a vyslechnout si protistranu. Čím více přítomných, tím větší blamáž. A přesto toho dne – o Letnicích vzniká první církev, tisíce lidí se obracejí ke křesťanství a uvěří, že Ježíš Krtistus je jejich Pánem a Mesiášem (Skutky 2:36,41,47).
Co tedy měli apoštolové za nástroj, že jím dokázali rozpoutat duchovní revoluci, která změnila tvář světa? Jedinou adekvátní a rozumově uspokojivou odpovědí je, že to byla realita vzkříšení. Realita, kterou viděli, které se dotýkali – vzkříšený muž, člověk a Bůh v jedné osobě, s nímž hovořili, jedli a který „jim také po svém umučení mnoha způsoby prokázal, že žije, po čtyřicet dní se jim dával spatřit a učil je o království Božím“ (Skutky 1:3). Profesor M. Green uvádí, že víra ve vzkříšení byla tím, co „proměnilo zlomené učedníky ukřižovaného rabbiho v odvážné svědky a mučedníky rané církve. Právě tato věc odlišovala Ježíšovy následovníky od židů a činila z nich společenstvo vzkříšení. Mohli jste je zavřít do vězení, bičovat a zabít, ale nedokázali jste je přinutit k tomu, aby zapřeli své přesvědčení, že ´třetího dne vstal z mrtvých´.“ Jedině skutečnost, že se stali očitými svědky něčeho tak ohromujícího, jako je návrat z říše mrtvých a pozdější Kristovo nanebevstoupení, mohla z těch několika prostých galilejských mužů, kteří by ještě před několika dny strachy mlčeli, udělat celoživotní nezlomné hlasatele vzkříšeného Krista.
Jejich svědectví je navíc
a) potvrzeno Bohem, který jim dává zázračnou schopnost mluvit o vzkříšeném Mesiáši s Židy mnoha různých oblastí jejich vlastním jazykem (nářečím): Když pak přišel den Letnic, byli všichni jednomyslně spolu. A náhle nastal zvuk z nebe, jako valícího se prudkého větru, a naplnil celý dům, kde seděli. Tehdy se jim ukázaly jakoby rozdělené jazyky ohně a posadily se na každém z nich. A všichni byli naplněni Duchem Svatým a začali mluvit jinými jazyky, jak jim Duch dával promlouvat. V Jeruzalémě tehdy přebývali Židé, zbožní muži z každého národa pod nebem. A když nastal ten zvuk, sešlo se množství lidí a byli zmateni, protože je každý slyšel, jak mluví jeho vlastním jazykem. Všichni tedy žasli a v údivu říkali jedni druhým: "Hleďte, copak nejsou ti všichni, kteří tu mluví, Galilejci? Jak to, že tedy každý slyšíme svůj vlastní jazyk, ve kterém jsme se narodili? Parthové, Médové, Elamité a obyvatelé Mezopotámie, Judska i Kappadokie, Pontu a Asie, Frygie i Pamfylie, Egypta i krajů Libye vedle Kyrény a příchozí z Říma, Židé i proselyté, Kréťané i Arabové - slyšíme je mluvit našimi jazyky o velikých Božích věcech!" A tak všichni žasli a bezradně říkali jeden druhému: "Co má tohle znamenat?" (Skutky 2:1-12);
b) potvrzeno proroctvími, která Židé dobře znali a ve svých knihách uchovávali už po staletí:
Ale toto je to, co bylo předpověděno ústy proroka Jóele: `A stane se v posledních dnech, praví Bůh... Také na své služebníky a na své služebnice v těch dnech vyliji ze svého Ducha, a budou prorokovat. A ukážu zázraky nahoře na nebi a znamení dole na zemi´...
David přece o něm říká: `Viděl jsem Pána vždycky před sebou... Proto se mé srdce rozveselilo a můj jazyk zajásal, nadto i mé tělo spočine v naději. Neboť nenecháš mou duši v Hádu a svému Svatému nedáš spatřit porušení... A poněvadž byl prorok a věděl, že se mu Bůh zavázal přísahou, že z plodu jeho beder pozdvihne Krista podle těla a posadí ho na jeho trůn, viděl to předem a mluvil o Kristově vzkříšení...
David přece nevystoupil do nebe, ale sám říká: `Pán řekl mému Pánu: Seď po mé pravici, dokud nepoložím tvé nepřátele za podnož tvých nohou.´ Ať tedy ví s jistotou všechen dům Izraele, že Bůh ho učinil Pánem a Kristem - toho Ježíše, kterého jste vy ukřižovali." (Skutky 2:12-47);
c) trvale potvrzováno zázraky skrze apoštoly:
Všech se zmocnila bázeň, neboť skrze apoštoly se stalo mnoho zázraků a znamení.
Mezi lidem se rukama apoštolů dálo mnoho znamení a divů... (Skutky 2:43; 3:6-9; 5:12).
Svědectví života
Všichni apoštolové pro své kázání evangelia – zprávy o vzkříšení nesmírně a od počátku trpěli. (Z náboženských, mocenských i politických důvodů se proti křesťanství stavěli jak Židé, tak i římská vláda a pohanské předsudky.) Je možné uvěřit lži, a pak pro tuto mylnou víru položit i život. Není však myslitelné vymyslet si lživé učení, a pak pro něj důsledně a neochvějně trpět a umírat. Doktor práva, profesor na Harvardově univerzitě, S. Greenleaf k tomu poznamenává, že apoštolové by nedokázali: „trvat na tom, že skutečnosti, o nichž vyprávějí, jsou pravdivé, kdyby Ježíš doopravdy nevstal z mrtvých a kdyby si touto skutečností nebyli tak jisti jako všemi ostatními fakty, která jim byla známa.“
Apoštol Petr: Nedali jsme se vést vymyšlenými bájemi, ale zvěstovali jsme vám slavný příchod našeho Pána Ježíše Krista jako očití svědkové jeho velebnosti – 2.Petrův 1:16.
Apoštol Pavel: Nepotřebujeme skrývat nic nečestného, nepočínáme si lstivě ani nefalšujeme slovo Boží, nýbrž činíme pravdu zjevnou, a tak se před tváří Boží doporučujeme svědomí všech lidí – 2.Korintským 4:2.
Naše poselství nepochází z omylu ani z nekalých úmyslů, ani vás nechceme podvést. Bůh nás uznal za hodné svěřit nám evangelium,
a proto mluvíme tak, abychom se líbili ne lidem, ale Bohu, který zkoumá naše srdce – 1.Tesalonickým 2:3-4.
Profesor J. McDowell píše: „Jestli byli podvodníky, je těžké vysvětlit, proč se pod nátlakem ani jeden z nich nezhroutil.“ P. Little ve své knize Víš, proč věříš? uzavírá: „Byli snad tito muži, kteří pomohli změnit morální strukturu společnosti, obyčejnými lháři nebo oklamanými prosťáčky? Uvěřit těmto možnostem je těžší, než uvěřit, že opravdu došlo ke vzkříšení. Neexistuje ani náznak důkazu, který by tyto možnosti podepřel.“ Z pohledu světa nezískali vůbec nic. Neustálé, opakující se fyzické násilí, bičování, zavírání do vězení, psychický nátlak, výhrůžky, urážky a výsměch, mnohdy pohrdání a oddělení od vlastní rodiny a nenávist vlastního národa – to vše tito lidé znovu a znovu dobrovolně podstupují. Čím po léta překonávali přirozený instink sebezáchovy? Jedinou věrohodnou odpovědí je jasné a pevné vědomí, že vědí přesně a bezpečně, že to, co hlásají, je pravda. J.W. McGarvey ve své knize „Důkazy pro křesťanství“ píše: „Motivy, které pobízejí lidi falšovat svědectví, jsou strach, hrabivost a ctižádost.“ V tomto směru jsou apoštolové zcela mimo podezření.
Saul z Tarsu, skeptik a pronásledovatel „sekty křesťanů“ se později sám stává očitým svědkem vzkříšeného Krista a nejaktivnějším a nejplodnějším apoštolem – apoštolem Pavlem. Jeho náhlý obrat od odporu a nenávisti vůči Kristovým učedníkům k vlastnímu vyznání Krista jako Pána je vysvětlitelný pouze tak, jak to popisuje sám Pavel (Skutky 26:9-23). Pavel byl muž velmi vzdělaný jak v židovském zákoně, tak i v římském právu a helénské kultuře. Už ve svém mládí patřil mezi vlivné farizeje, kterým byla věrnost židovství vším. Právě horlivost pro Boží zákon a představa, že křesťanská „sekta“ je rouhačstvím, vedla Pavla k aktivní snaze tuto „sektu“ zničit. Náhle se však Pavel vzdává všeho - kariéry, mocenských výhod, společenského postavení, materiálního zajištění, konexí, vzdává se Mojžíšova zákona coby cesty ke spasení, a stává se křesťanem – pouští se do celoživotního díla, kázání evangelia židům, ale především pohanům, které nazývá svými milovanými bratry. Pavlovy dopisy patří k nejpůsobivějším a nejnáročnějším pasážím NZ. Jako člověk, který svou brilantní argumentací a nezastavitelnou energií obrátil mnohá města vzůru nohama, který zapsal většinu Nového zákona a který pro to bezustání trpěl (2.Korintským 11:23-31), veřejně vyznává:
Není-li zmrtvýchvstání, pak nebyl vzkříšen ani Kristus. A jestliže Kristus nebyl vzkříšen, pak je naše zvěst klamná, a klamná je i vaše víra, a my jsme odhaleni jako lživí svědkové o Bohu: dosvědčili jsme, že Bůh vzkřísil Krista, ale on jej nevzkřísil, není-li vzkříšení z mrtvých. Neboť není-li vzkříšení z mrtvých, nebyl vzkříšen ani Kristus. Nebyl-li však Kristus vzkříšen, je vaše víra marná, ještě jste ve svých hříších, a jsou ztraceni i ti, kteří zesnuli v Kristu. Máme-li naději v Kristu jen pro tento život, jsme nejubožejší ze všech lidí! Avšak Kristus byl vzkříšen jako první z těch, kdo zesnuli.... A proč i my se v každou hodinu vydáváme v nebezpečí? Den ze dne hledím smrti do tváře - ujišťuji vás o tom, bratří, při všem, co pro mne znamenáte, v Kristu Ježíši, našem Pánu! Jestliže jsem v Efezu podstoupil zápas se šelmami jen z lidských pohnutek, co mi to prospěje? Jestliže mrtví nevstanou, pak `jezme a pijme, neboť zítra zemřeme´ (1.Korintským 15:13-19, 30-32).
Nebyl-li Kristus vzkříšen, pak je celé křesťanství klamné, marné a dělá z lidí ubohé vyznavače lži – s vědomím této zákonité logiky desetitisíce lidí v prvním století přijímají křesťanskou víru. Židé, kteří po patnáct století zachovávali Mojžíšův zákon, lidé nesmírně hrdí na své vyvolení Bohem a přísně se oddělující ode všeho pohanského – přijímají křesťanství, opouštějí Mojžíše a vytvářejí jedno bratrské shromáždění s pohany. Židé, kteří svou identitu čerpali právě z výlučného postavení před Bohem skrze Zákon, který jim byl Bohem svěřen – opouštějí pro křesťanství stěžejní tradice, jež měly pro židovský národ nesmírný teologický i společenský význam (dodržování soboty, obřízka, Mojžíšův zákon, neslučování s pohany, ztráta výlučnosti vlastního národa). A coby přísně monoteistický národ začínají uctívat Ježíše Krista jako Boha (Jan 20:28).
Pohané, kteří si zakládali na své svobodomyslnosti, na množství bohů, které mohl každý uctívat podle svých tradic – přijímají křesťanství, odvracejí se ode všech model, opouštějí volné mravy a liberální pohled na náboženství. Lidé, kteří nebyli vázáni morálními principy a kteří vnímali bohy jako někoho, koho si mohou kdykoli usmířit hmotnou obětí, jsou ochotni umírat proto, aby neporušili jeden z naukových či mravních článků křesťanské víry. Všichni tito lidé (včetně a na prvním místě s apoštoly) nezískávají vůbec žádné osobní, světské, hmotné či mocenské výhody. Naopak, jsou ihned a po desetiletí tvrdě pronásledováni a zabíjeni.
Svědectví času
Učení o vzkříšení je součastí toho nejranějšího křesťanství. Nejsou žádné historické zmínky o období ani o spisech, kde by křesťanství neuctívalo Ježíše jako Boha, který konal zázraky a byl vzkříšen. Naopak, toto byly vždy základní kameny křesťanské víry. Na vytvoření mýtu nebyl dostatek času. Univerzitní profesor dějin starověku Paul L. Maier říká: „Argumenty, že křesťanství si svůj ´velikonoční mýtus´ vymýšlelo během dlouhého časového období nebo že záznamy vznikly až mnoho let po událostech, prostě neodpovídají faktům.“
U všech národů se mýty vymykají chronologii – jsou bez datace, vztahují se obvykle na dávné, blíže neurčené období, do počátků jakési civilizace. Mýty se vymykají topografii – jsou bez umístění, bez jakýchkoli identifikačních znaků. Mýty se nevynořují náhle a nejsou náhle ukončeny v jednom souboru neměnných knih. Literární obraz Ježíše Krista z Nového zákona představuje přesný opak charakteristických rysů mýtů a legend.
Křesťanství navíc vzniká na půdě, kde se setkávají tři kultury: a) židovská, představující mravní a teologickou přísnost, přikládající hodnotu pouze Bohem inspirovanému slovu, b) řecká, představující literární a dějepisnou dovednost a c) římská představující přesnost práva a smyslu pro detail. Knihy a dopisy Nového zákona jsou psány lidmi vzdělanými jak v židovské, tak i v řecké a latinské kultuře. Křesťanství nevzniklo v zapadlém koutě světa u jakéhosi primitivního národa.
Profesor středověké a renesanční literatury na Univerzitě v Cambridge, C.S. Lewis k tomu říká: „Četl jsem básně, romance, vizionářskou literaturu, legendy a mýty celý svůj život. Vím, co jsou zač. Vím, že žádná z nich se [evangeliím] nepodobá.“
Svědectví Nového zákona jako celku
Způsob podání svědectví o vzkříšení je velice střízlivý, bez ozdob a působivých přívlastků. Novozákonní pisatelé popisují neuvěřitelné věci velmi suše, s důrazem na fakta a racionalitu. To je typické pro pravdomluvné svědectví.
Při líčení událostí poškozujících jejich vlastní pověst jsou nestranní a pravdiví: Petrovo zapření (Matouš 26:69-75), ctižádost apoštolů (Matouš 20:20-28), opakované selhání v porozumění (Jan 20:9, a pod.), vlastní strach a nevíra (Matouš 26:56; Jan 20:19) a mnoho jiných pasáží usvědčujících apoštoly z lidských slabostí a ukazujících je jako průměrné a prosté lidi (Marek 6:52; 8:17-21).
Učení Nového zákona navazuje na proroctví Starého zákona a vysvětluje význam mnoha prorockých pasáží. Starý zákona tak spoludosvědčuje pravdivost událostí popsaných v NZ.
Dokonalá jednota celého souboru knih, bez faktografických či jiných chyb, protimluvů, korekcí dřívějšího učení. Od počátku do konce jedno a totéž svědectví, zdůrazňující, že na víře ve vzkříšeného Božího Syna, Ježíše Krista, závisí věčný osud člověka.
Apoštol Petr: Víte přece, že jste z prázdnoty svého způsobu života, jak jste jej přejali od otců, nebyli vykoupeni pomíjitelnými věcmi, stříbrem nebo zlatem, nýbrž převzácnou krví Kristovou. On jako beránek bez vady a bez poskvrny byl k tomu předem vyhlédnut před stvořením světa a přišel kvůli vám na konci časů. Skrze něho věříte v Boha, který ho vzkřísil z mrtvých a dal mu slávu, takže se vaše víra i naděje upíná k Bohu. Když jste nyní přijali pravdu a tak očistili své duše k nepředstírané bratrské lásce, z upřímného srdce vytrvale se navzájem milujte (1.Petrův 18-21).
Apoštol Jan: Co bylo od počátku, co jsme slyšeli, co jsme na vlastní oči viděli, na co jsme hleděli a čeho se naše ruce dotýkaly, to zvěstujeme: Slovo života. Ten život byl zjeven, my jsme jej viděli, svědčíme o něm a zvěstujeme vám život věčný, který byl u Otce a nám byl zjeven. Co jsme viděli a slyšeli, zvěstujeme i vám, abyste se spolu s námi podíleli na společenství, které máme s Otcem a s jeho Synem Ježíšem Kristem. To píšeme, aby naše radost byla úplná (1.Janův 1:1-4).
Apoštol Pavel: A vůbec všecko pokládám za ztrátu, neboť to, že jsem poznal Ježíše, svého Pána, je mi nade všecko. Pro něho jsem všecko ostatní odepsal a pokládám to za nic, abych získal Krista a nalezen byl v něm nikoli s vlastní spravedlností, která je ze zákona, ale s tou, která je z víry v Krista - spravedlností z Boha založenou na víře, abych poznal jej a moc jeho vzkříšení i účast na jeho utrpení. Beru na sebe podobu jeho smrti, abych tak dosáhl zmrtvýchvstání (Filipským 3:8-11).
M. Ramsey: „Věřím ve vzkříšení mimo jiné proto, že události ke kterým došlo, se nedají vysvětlit bez něj.“
P. Althaus: „Zpráva o vzkříšení by se v Jeruzalémě neudržela ani den, ba ani hodinu, kdyby prázdný hrob neznamenal pro všechny zúčastněné nepopiratelný fakt.“
Paul L. Maier: „Když pečlivě a poctivě zvážíme všechny důkazy, můžeme v souladu s měřítky používanými při historickém výzkumu s konečnou platností prohlásit, že hrob, do něhož byl Ježíš pohřben, byl onoho prvního velikonočního rána opravdu prázdný. Literární prameny, nápisy na kamenech a mincích nebo archeologické nálezy neposkytují ani stín důkazu, který by toto tvrzení popíral.“
J. McDowell: „Na základě obrovského množství historických důkazů křesťané věří tomu, že Ježíš díky nadpřirozené Boží moci vstal ve svém těle v prostoru a čase z mrtvých. Přijmout tento názor může být hodně těžké, ale člověk, který mu nevěří, narazí na ještě větší problémy.“
Profesor T. Arnold: „Dlouhá léta jsem studoval dějiny různých období a zkoumal váhu důkazů, jež uváděli lidé, kteří o nich psali. A v celých dějinách lidstva jsem nenašel jedinou skutečnost, která by byla pro chápání poctivého badatele po jakékoli stránce podložena lepšími a úplnějšími důkazy než ono velké znamení, které nám Bůh dal: že Kristus zemřel a vstal z mrtvých.“
B. F. Westmacott: „Sloučíme-li všechny důkazy dohromady, není přehnané řici, že žádná historická událost není podložena lépe a rozmanitěji než Kristovo vzkříšení. Tyto důkazy může za nedostatečné považovat jedině ten, kdo je předem zaujatý a předpokládá, že jsou falešné.“
Sir E. Clark, soudce britského nejvyššího soudu: „Pro mě jsou důkazy nezvratné. U nejvyššího soudu jsem častokrát vynesl rozsudek na základě mnohem méně přesvědčivých důkazů, než jsou tyto. Jako právník přijímám důkazy evangelií zcela bez výhrad coby svědectví pravdivých mužů o skutečnostech, které byli schopni doložit.“
„Kdo přichází z nebe, je nade všecky,
svědčí o tom, co viděl a slyšel, ale jeho svědectví nikdo nepřijímá.
Kdo však jeho svědectví přijal, potvrdil tím, že Bůh je pravdivý.
Ten, koho poslal Bůh, mluví slova Boží, neboť Bůh udílí svého Ducha v plnosti.
Otec miluje Syna a všecku moc dal do jeho rukou.
Kdo věří v Syna, má život věčný. Kdo Syna odmítá, neuzří život, ale hněv Boží na něm zůstává."
Ježíš Kristus (Jan 3:31-36)