9) KDO JE KŘESŤAN A CO JE TO CÍRKEV?
1) Křesťan, jednotlivec
2) Církev obecná
3) Církev místní
4) Království Boží
Kdo je křesťan?
Označení „křesťané“ (kristovci) se podle biblických zápisů objevuje poprvé v Antiochii, asi kolem r. 40 n.l. (Skutky 11:26). Dějepisci uvádějí, že je pravděpodobně latinského původu s významem „přívrženci“ či „služebníci“ nebo i „vojáci“ Kristovi. Křesťan je nejméně užívané označení v NZ, ale dnes naopak nejrozšířenější. NZ hovoří o Kristových následovnících jako o svatých, bratrech, služebnících, učednících, svědcích Ježíšových, Kristových, dětech Božích, synech, dědicích...). Všechna tato biblická označení vysvětlují různé aspekty následování Ježíše Krista. Křesťan je člověk, který:
a) uvěří evangeliu o Kristu (Skutky 2:37,41,44),
b) činí pokání ze zlých skutků, ze svých hříchů, obrací se k Bohu (Matouš 18:3-4; Skutky 3:19),
c) nechává se v Kristovo jméno ponořit do vody na odpuštění svých hříchů (Skutky 2:38; Jan 3:3-5)
d) a následně žije a roste v Kristu, v Kristově těle – církvi (Galatským 3:27; Efezským 4:11-16; Koloským 3:15)
jako učedník, který vyučuje sám sebe (Efezským 5:8-11; Filipským 1:9-11; 2.Korintským 13:5; Jakub 1:25; 2:12),
jako bratr, který se účastní vzájemného vyučování a růstu (Koloským 1:17-24; 3:16; Efezským 4:15-16),
jako zvěstovatel Kristova evangelia, který vyučuje druhé lidi (Matouš 28:19-20; 1.Tesalonickým 1:6-8; 2.Timoteovi 2:2; 4:2).
a) Víra
Bez víry není možné zalíbit se Bohu. Kdo k němu přistupuje, musí věřit, že Bůh jest a že se odměňuje těm, kdo ho hledají (Hebreům 11:6). Víra v Boha neznamená jen uvěřit (uznat) existenci Boha – „že Bůh jest“, ale znamená trvalou důvěru Bohu ve všech ohledech – „že se odměňuje těm, kdo ho hledají“ (Matouš 7:7-11; Jan 1:12; 1.Timoteovi 2:4; 2.Timoteovi 1:12; 1.Janův 5:13-15). Víra v živého Boha znamená důvěru v pravdivost Božího zjevení, důvěru v Boží autoritu (ve všech přikázáních a zákonech), v jeho spravedlnost a právo soudit své stvoření (Matouš 5:19; Galatským 1:6-9; Jan 12:48; 2.Timoteovi 4:8). Víra je spoléhání na Boží lásku a milost (1.Janův 1:9; 4:16). Víra musí být hluboká, vnitřní, opravdová a zároveň viditelná – provázená skutky a poslušností (2.Korintským 13:5; Jakub 2:17,20; Římanům 1:5). Víra není otázkou okamžiku, ale je otázkou celoživotní věrnosti Bohu (2.Timoteovi 4:7). Křesťané jsou „ti, kteří věří“, „věřící“, jejich víra musí být průběžná, trvalá a plná (1.Tesalonickým 1:3-5). Víra je rozumová i citová (skrytá) motivace ke správnému (viditelnému) jednání (Galatským 5:6).
Víra musí být osobní. Nemůže být převzatá či zděděná po předcích. Každý jednotlivec musí sám prozkoumat obsah své víry, projít si své pochybnosti a promyslet si důvody ke své víře. Musí být připraven na zkoušky, kterými bude procházet, protože ty se stanou součástí růstu a pevnosti jeho víry (Jakub 1:2-4, 12-13; 1.Petrův 1:6-7; Římanům 5:1-5; 1.Korintským 10:13). Víra je celoživotním procesem (2.Petrův 1:12, 5-11; Hebreům 6:9-12; 10:39).
Víra musí být horlivá, intenzívní a upřímná, ale současně a nezbytně musí vycházet z Boží zjevené pravdy (Římanům 10:1-2; 1:25; 2.Tesalonickým 2:11-12; 2.Timoteovi 4:3-4). Tak jako není možné zalíbit se Bohu pouhou znalostí pravdy bez víry, tak není ani možné zalíbit se mu pouhou vírou bez poznání pravdy. Víra založená na lži nebo polopravdách, na lidských naukách a tradicích je marná (Matouš 15:6b-9; ), stejně jako víra, která není provázená viditelným vyznáním, skutky a poslušností jeho vůle (Římanům 10:9-11; Jan 12:42-43; Jakub 2:19,24).
Víra je osobním rozhodnutím a skutkem člověka, nikoli Boha (Jan 6:29). Víra pochází ze slyšení Božího slova (Římanům 10:17; Hebreům 4:12). Apoštolové nám zanechali slovo zjevené Duchem svatým. V Ježíše Krista a jeho evangelium můžeme uvěřit jen skrze jejich slovo: ... aby i oni [apoštolové] byli v pravdě posvěceni. Neprosím však jen za ně, ale i za ty, kteří skrze jejich slovo ve mne uvěří (Jan 20:29-31). Protože tedy víra je „skutek, který žádá Bůh“ od každého člověka, aby mohl být spasen (Jan 3:18) – a Bůh si přeje, aby byl každý spasen (1.Timoteovi 2:4), pak to není Bůh, kdo nějakým zázračným způsobem uděluje člověku osobní víru, ale rozhoduje se k ní člověk sám a on sám má za svou víru zodpovědnost, protože ji může i ztratit (1.Timoteovi 6:10). Abraham je otcem víry, příkladem hluboce věřícího člověka: Abraham slyšel Boží slovo – uvěřil – a pak v souladu s tím i jednal (Římanům 4:16-21).
b) Pokání
Ve jménu Ježíše Krista „se bude zvěstovat pokání na odpuštění hříchů všem národům...“ (Lukáš 24:47). „Zvěstujeme vám, abyste se od těchto marných věcí obrátili k živému Bohu“ (Skutky 14:15; 3:19; 11:21). Výzva k pokání je voláním k návratu a upřímnosti vůči Bohu (Jóel 2:12-13). Je to obrácení se směrem od svévole k vůli Boha, od nevědomosti k poznání pravdy (Skutky 17:31). Pokání požaduje změnu mysli, lítost a výčitky nad dřívějším postojem či smýšlením. Avšak nejedná se jen o pocit nebo změnu odehrávající se pouze v mysli. Pokání musí představovat naprostý obrat v nasměrování života, který je viditelný na lidských skutcích (Matouš 3:8; Skutky 26:20). Pokání je i vyjádřením pokory vůči Bohu, uznáním vlastní hříšnosti a neschopnosti žít bez Boha a jeho milosrdenství (Matouš 5:3-4; 18:2-4).
Pokud je pokání člověka opravdové, pak se může spolehnout na Boží milost a odpuštění (Lukáš 15:21-24; 1.Janův 1:9-2:2). Z dopisu Janova také poznáváme, že pokání není jednorázovou záležitostí, která se odehrává jen před křtem, ale je otázkou celoživotní pokory vyjádřované vyznáním hříchů, prosbou o odpuštění a úsilím o změnu (Zjevení 2:5,16).
Pán neotálí splnit svá zaslíbení, jak si to někteří vykládají, nýbrž má s námi trpělivost, protože si nepřeje, aby někdo zahynul, ale chce, aby všichni dospěli k pokání (2.Petrův 3:9).
c) Ponoření - křest
Když Jan Křtitel, Ježíš a později apoštolové hovořili o tom, co dnes známe pod pojmem „křest“, používali výrazů baptismos, baptisma, které znamenají ponoření do vody (Jan 3:23; Marek 1:3; Matouš 3:16; Skutky 8:38-39). Nový zákon vůbec nenaznačuje nějaký rituál, který by symbolicky toto ponoření nahrazoval (např. ponořením části těla nebo pokropením). Ponoření do vody je významný akt v životě věřícího člověka, který má hluboký význam, a proto musí být vykonán v poslušnosti – podle vůle Boha.
Jan 3:3,5: Ježíš mu odpověděl a řekl: „Amen, amen, říkám ti: Jestliže se někdo nenarodí znovu, nemůže spatřit Boží království... Amen, amen, říkám ti: Jestliže se někdo nenarodí z vody a z Ducha, nemůže vejít do Božího království.“
1.Korintským 6:11 A takoví jste někteří byli, ale jste omyti, nadto posvěceni, ano, ospravedlněni jménem Pána Ježíše a Duchem našeho Boha!
Efezským 5:25b-26 ...i Kristus miloval církev a vydal sám sebe za ni, aby ji posvětil, když ji očistil koupelí vody skrze slovo...
Titovi 3:5 ...spasil nás - ne na základě skutků spravedlnosti, které jsme my vykonali, ale podle svého milosrdenství - skrze koupel znovuzrození a obnovení Ducha Svatého.
1.Petrův 1:22-23 Když jste poslušností pravdě skrze Ducha očistili své duše k nepředstírané bratrské lásce, milujte vroucně jedni druhé z čistého srdce. Nejste přece znovuzrozeni z pomíjivého semene, ale z nepomíjivého, skrze živé a na věky zůstávající Boží slovo.
Svatý Duch nám zjevil Boží slovo – Boží vůli o tom, jak a proč za nás zemřel Ježíš Kristus a jak ho my můžeme následovat. Ponoření do vody tedy musí být vykonáno podle slov svatého Ducha, nikoli podle lidské tradice – podle Římanům 6:3-8: Nevíte snad, že všichni, kteří jsme pokřtěni do Krista Ježíše, jsme pokřtěni do jeho smrti? Jsme s ním tedy skrze křest pohřbeni do smrti, abychom, tak jako byl Kristus vzkříšen z mrtvých Otcovou slávou, i my mohli začít chodit v novotě života. Jsme-li s ním tedy ztotožněni podobou ve smrti, jistě budeme ztotožněni i podobou vzkříšení. Víme přece, že náš starý člověk byl ukřižován s ním, aby bylo umlčeno hříšné tělo, abychom již dále nesloužili hříchu. Neboť kdo zemřel, je ospravedlněn od hříchu. Jestliže jsme tedy s Kristem zemřeli, věříme, že s ním také budeme žít. slova lidského. Jestliže se někdo nenarodí z vody a z Ducha, nemůže vejít do Božího království“ (Jan 3:5).
Ponoření do vody skrze Ducha znamená znovuzrození: skrze koupel znovuzrození a obnovení Ducha Svatého (Titovi 3:5). Při křtu jsou člověku odpuštěny – obmyty hříchy. Křest je „na“ odpuštění hříchů neboli „směrem k“, „aby byly hříchy odpuštěny“. Křest není symbolem deklarujícím, že hříchy již byly odpuštěny. Stejně jako Kristus prolil svou krev „na“ odpuštění neboli „aby byly odpuštěny hříchy“, tak i křest probíhá na odpuštění hříchů. Víra i pokání zachraňují. Ale hříchy člověka jsou odpuštěny při ponoření do vody – při ztotožnění se s Kristovou obětí, s jeho smrtí – a při následném vzkříšení, vstupu do nového života.
Ježíš Kristus vzal na sebe hříchy celého světa, byl ukřižován – zemřel, na lidském těle odsoudil hřích (Římanům 8:3b), a pak podle Ducha svatosti byl vzkříšením z mrtvých ustanoven za Syna Božího v moci (Římanům 1:4).
Člověk následující Ježíše Krista, člověk, který uvěří, činí pokání = ukřižuje starého člověka, aby bylo umlčeno hříšné tělo, abychom již nadále nesloužili hříchu (Římanům 6:6), je skrze křest pohřben do smrti (Římanům 6:4) = do Krista (Galatským 3:27) = noří se do vody na odpuštění svých hříchů = tak je Bohem obmyt ze svých hříchů (Skutky 2:38; 22:16) neboli je znovuzrozen z vody a Ducha, je znovuzrozen z Boha (Titus 3:5; Jan 1:13) a jako čisté, znovuzrozené dítě je Bohem přijat za syna (Jan 1:12; Efezským 1:5), vstupuje na cestu nového života (Římanům 6:4b), obléká Krista (Galatským 3:27) a stává se součástí jeho těla (1.Korintským 12:13).
Moc ponoření do vody nespočívá ve vodě samé, ve slovech, která jsou při tom vyřčena, v osobě křtícího, ani v nějakých rituálních úkonech – ale spočívá ve vůli Boha, který svou mocí odpouští (omývá) hříchy křtěného člověka, a tak mu dává znovu se narodit a stát se Božím synem. Akt křtu nemá jakousi moc sám o sobě, takže není možné nechat se „křtít“ za jiné lidi nebo křtít lidi bez jejich svobodného a vědomého souhlasu. „Křest“ (stejně jako víra, pokání i život v Kristu) musí probíhat za účasti mysli, srdce a celé duše člověka. Nový zákon nenaznačuje žádnou možnost jakéhosi rituálu, který by nevycházel z osobní víry a z vlastního rozhodnutí obrátit se k Bohu (1.Petrův.3:20-21 – ponoření do vody zachraňuje jako „dotázání se“ či „závazek“ nebo „prosba o dobré svědomí“ = aktivní účast křtěného (též Hebreům 9:14); Římanům 6:16-18 – „ale stali jste se ze srdce poslušnými vzoru učení, jemuž jste byli svěřeni. Byli jste osvobozeni od hříchu a stali jste se otroky spravedlnosti – aktivní účast; Římanům 8:37).
Ponoření není významnější než jiné kroky spásy (víra, pokání, život v Kristu), ale je třeba mu věnovat větší pozornost kvůli lidským tradicím, které zastřely jeho význam a podstatu.
d) Nový život v Kristu (pravda a skutky)
Vírou + obrácením + ponořením + odpuštěním hříchů – očištěním – znovuzrozením = se člověk stává synem Božím. Je oddělen jako svatý, je posvěcen, žije Kristu, ne sobě, a v těle Kristově roste do jeho podoby. Znamená to, že musí zachovat víru, musí usilovně sloužit spravedlnosti a činit pokání ze všech hříchů, jichž se následně dopustí; musí plně, opravdově a celoživotně hledat, milovat a obhajovat pravdu evangelia. Podle této pravdy musí nepokrytecky žít tak, aby byl světlem světa a solí země (Matouš 5:13-16).
Podle slova také jednejte, nebuďte jen posluchači – to byste klamali sami sebe (Jakub 1:22).
Já však pravím: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují, abyste byli syny nebeského Otce; protože on dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé. Budete-li milovat ty, kdo milují vás, jaká vás čeká odměna? ... Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec (Matouš 5:44-48).
A za to se modlím, aby se vaše láska ještě víc a více rozhojňovala v důkladnějším poznání a ve vší vnímavosti; abyste uměli rozpoznat to, na čem záleží a byli čistí a bezúhonní pro den Kristův, naplněni ovocem spravedlnosti (Filipským 1:9-11).
Všecko zkoumejte, dobrého se držte; zlého se chraňte v každé podobě (1.Tesalonickým 5:21-22).
Žijte jako děti světla – ovoce světla je ve veškeré dobrotě, spravedlnosti a pravdě – zkoumejte, co se líbí Pánu, a nemějte žádnou účast na neplodných skutcích tmy, spíše je usvědčujte (Efezským 5:8-11).
Kdo však zachovává jeho slovo, v tom se skutečně láska Boží stala dokonalou. ... To je totiž láska k Bohu, že zachováváme jeho příkázání; a jeho přikázání nejsou těžká (1.Janův 2:5,3).
Všecko, čeho je třeba k zbožnému životu, darovala nám jeho Božská moc... proto také vynaložte všecku snahu na to, abyste ke své víře připojili
ctnost, k ctnosti poznání, k poznání zdrženlivost, k zdrženlivosti trpělivost, k trpělivosti zbožnost, k zbožnosti bratrskou lásku. Máte-li tyto vlastnosti a rozhojňují-li se ve vás, nezůstanete v poznání našeho Pána Ježíše Krista nečinní a bez ovoce... Tak se vám široce otevře přístup do věčného království našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista (2.Petrův 1:3-11).
Láska nechť je bez přetvářky. Ošklivte si zlo, lněte k dobrému. Milujte se navzájem bratrskou láskou, v úctě dávejte přednost jeden druhému. ... Svolávejte dobro na ty, kteří vás pronásledují, dobro a ne zlo. ... Nikomu neodplácejte zlým za zlé. Vůči všem mějte na mysli jen dobré. Je-li možno, pokud to záleží na vás, žijte se všemi v pokoji... Nedej se přemoci zlem, ale přemáhej zlo dobrem (Římanům 12:9-21).
Buďme pravdiví v lásce, ať ve všem dorůstáme v Krista. On je hlava, z něho roste celé tělo, pevně spojené klouby navzájem se podpírajícími, a buduje se v lásce podle toho, jak je každé části dáno... Oblecte nové lidství, stvořené k Božímu obrazu ve spravedlnosti a svatosti pravdy. Proto zanechte lži a ‚mluvte pravdu každý se svým bližním´ ... Z vašich úst ať nevyjde ani jedno špatné slovo, ale vždy jen dobré, které by pomohlo, kde je třeba, a tak posluchačům přineslo milost (Efezským 4:15,16 22-32).
... v ničem se nedejte ovládat ctižádostí ani ješitností, nýbrž v pokoře pokládejte jeden druhého za přednějšího než sebe; každý ať má na mysli to, co slouží druhým, ne jen jemu (Filipským 2:1-5).
Jako vyvolení Boží, svatí a milovaní, oblecte milosrdný soucit, dobrotu, skromnost, pokoru a trpělivost. Snášejte se navzájem a odpouštějte si, má-li kdo něco proti druhému. Jako Pán odpustil vám, odpouštějte i vy. Především však mějte lásku, která všechno spojuje k dokonalosti. A ve vašem srdci ať vládne mír Kristův, k němuž jste byli povoláni v jedno společné tělo. A buďte vděčni. Nechť ve vás přebývá slovo Kristovo v celém svém bohatství: se vší moudrostí se navzájem učte a napomínejte a s vděčností v srdci oslavujte Boha žalmy, chválami a zpěvem, jak vám dává Duch. Všechno, cokoli mluvíte nebo děláte, čiňte ve jménu Pána Ježíše a skrze něho děkujte Bohu Otci (Koloským 3:12-17).
Pamatujte si, moji milovaní bratří: každý člověk ať je rychlý k naslouchání, ale pomalý k mluvení, pomalý k hněvu; vždyť lidským hněvem spravedlnost Boží neprosadíš... Domnívá-li se kdo, že je zbožný, a přitom nedrží na uzdě svůj jazyk, klame tím sám sebe a jeho zbožnost je marná. Pravá a čistá zbožnost před Bohem a Otcem znamená pamatovat na vdovy a sirotky v jejich soužení a chránit se před poskvrnou světa... Bratří moji, jestliže věříte v Ježíše Krista, našeho Pána slávy, nesmíte dělat rozdíly mezi lidmi... Jestliže tedy zachováváte královský zákon, jak je napsán v Písmu: `Milovati budeš bližního svého jako sám sebe,´ dobře činíte. Jestliže však někomu straníte, dopouštíte se hříchu a zákon vás usvědčuje z přestoupení. Mluvte a jednejte jako ti, kteří mají být souzeni zákonem svobody. Na Božím soudu není milosrdenství pro toho, kdo neprokázal milosrdenství. Ale milosrdenství vítězí nad soudem. (Jakub 1:19, 26-27; 2:1, 8-9, 12-13).
Máme-li tedy tak velikého kněze [Ježíše Krista] nad celým Božím domem, přistupujme před Boha s opravdovým srdcem a v plné jistotě víry, se srdcem očištěným od zlého svědomí a s tělem obmytým čistou vodou. Držme se neotřesitelné naděje, kterou vyznáváme, protože ten, kdo nám dal zaslíbení, je věrný. Mějme zájem jeden o druhého a povzbuzujme se k lásce a k dobrým skutkům. Nezanedbávejte společná shromáždění, jak to někteří mají ve zvyku, ale napomínejte se tím více, čím více vidíte, že se blíží den Kristův. Jestliže svévolně hřešíme i po tom, když jsme už poznali pravdu, nemůžeme počítat s žádnou obětí za hříchy, ale jen s hrozným soudem a `žárem ohně, který stráví Boží odpůrce´. Už ten, kdo pohrdne zákonem Mojžíšovým, nedojde slitování a propadá smrti na základě svědectví dvou nebo tří svědků. Pomyslete, oč hroznějšího trestu si zaslouží ten, kdo zneuctí Božího Syna a za nic nemá krev smlouvy, jíž byl posvěcen, a tak se vysmívá Duchu milosti. Vždyť víme, kdo řekl: `Já budu trestat, má je odplata.´ A jinde: `Pán bude soudit svůj lid.´ Je hrozné upadnout do ruky živého Boha (Hebreům 10:21-31).
Toto je (v úryvcích) učení Pána Ježíše Krista. Pokud někdo chce nést Kristovo jméno a nazývat se křesťanem, pokud chce být Bohem přijímán jako Boží dítě, pak musí Boží učení a přikázání ve svém životě zachovávat. Křesťané musejí být těmi, kdo ve všech aspektech života upřednostňují Boží vůli před svou a usilují ji dodržovat za všech okolností (Matouš 16:24-27). Rozsáhlejší studie na toto téma: Kázání na hoře.
Dějiny jsou bohužel poznamenány mnoha tragickými a ohavnými událostmi, které napáchali lidé veřejně se označující za křesťany či dokonce za představitele církve. V průběhu „křesťanských“ dějin se pod rouškou křesťanství vedly křižácké války, inkvizice mučila a zabíjela lidi, fanatici pořádali pogromy na lidi židovského původu, v některých církvích opakovaně dochází k mocenským bojům o vliv a majetek, k sexuálnímu zneužívání dětí a k mnoha formám pokrytectví a diplomatickému zakrývání hříchů, které jsou „veřejným tajemstvím“. Všechny tyto věci jsou v přímém rozporu k Boží vůli a jeho zjevenému slovu. Pokud se někdo nazývá „křesťanem“ a jedná v rozporu s Boží vůlí, pak bude Bohem za své jednání souzen: Neklamte se, Bohu se nikdo nebude posmívat. Co člověk zaseje, to také sklidí. Kdo zasévá pro své sobectví, sklidí zánik, kdo však zasévá pro Ducha, sklidí život věčný (Galatským 6:7,8). Ať už v minulosti nebo nyní, nesmíme se nechat oklamat lidmi, kteří se označují za křesťany, ale nekonají, co Pán od nás žádá (Lukáš 6:46). Ale vy, milovaní, protože to víte předem, střezte se, abyste nebyli oklamáni svodem těch neodpovědných lidí a neodpadli od vlastního pevného základu (2.Petrův 3:17; Římanům 16:17-18; 2.Petrův 2:12-22). Je mnoho těch, kteří se nepodřizují, vedou prázdné řeči a svádějí lidi... Prohlašují, že znají Boha, avšak svým jednáním to popírají (Titovi 1:10, 16). Označení neznamená vůbec nic. Křesťany nepoznáváme podle jména, ale podle toho, zda vyučují Boží slovo a jednají v souladu s ním (Matouš 7:15-23; 12:34-37; Lukáš 6:44-46).
Spasení
Celá Bible, v ní zaznamenané dějiny a Boží slovo jsou o spasení – o záchraně člověka podle Boží vůle, podle Božího plánu spásy.
1) Člověk je spasen milostí Boží: počátkem i základem spasení člověka je Boží milost prokázaná plánem spasení (Efezským 1:4-14; 2:4-8; 3:2-11; 2.Timoteovi 2:9-10; 1.Petrův 1:20).
2) Člověk je spasen Božím slovem: součástí Boží dobrotivosti je jeho slovo zjevené tak, aby člověk porozuměl, uvěřil a mohl být spasen (Římanům 1:16; 16:25-26; Jakub 1:21).
3) Člověk je spasen obětí, prolitou krví Božího Syna: vrcholným a nejvýznamnějším dílem spasení je oběť Ježíše Krista, prolitá krev Božího Syna obětovaná za hříchy celého světa: Kristus jednou provždy dal svou vlastní krev, a tak nám získal věčné vykoupení... čím více krev Kristova očistí naše svědomí od mrtvých skutků k službě živému Bohu! Vždyť on přinesl sebe sama jako neposkvrněnou oběť Bohu mocí Ducha, který nepomíjí. Proto je Kristus prostředníkem nové smlouvy, aby ti, kdo jsou od Boha povoláni, přijali věčné dědictví, které jim bylo zaslíbeno – neboť jeho smrt přinesla vykoupení z hříchů, spáchaných za první smlouvy... Vždyť Kristus nevešel do svatyně, kterou lidské ruce udělaly jen jako napodobení té pravé, nýbrž vešel do samého nebe, aby se za nás postavil před Boží tváří. Není třeba, aby sám sebe obětoval vždy znovu, jako když velekněz rok co rok s cizí krví vchází do svatyně; jinak by musel trpět mnohokrát od založení světa. On se však zjevil jen jednou na konci věků, aby svou obětí sňal hřích. A jako každý člověk jen jednou umírá, a potom bude soud, tak i Kristus byl jen jednou obětován, aby na sebe vzal hříchy mnohých; po druhé se zjeví ne už kvůli hříchu, ale ke spáse těm, kdo ho očekávají... Tak jedinou obětí navždy přivedl k dokonalosti ty, které posvěcuje... Protože Ježíš obětoval svou krev, smíme se, bratří, odvážit vejít do svatyně cestou novou a živou, kterou nám otevřel zrušením opony - to jest obětováním svého těla. Máme-li tedy tak velikého kněze nad celým Božím domem, přistupujme před Boha s opravdovým srdcem a v plné jistotě víry, se srdcem očištěným od zlého svědomí a s tělem obmytým čistou vodou (Hebreům 9. a 10. kapitola. Kristova krev očiťuje také všechny Bohu věrné, kteří žili před Kristem, Hebreům 9:15).
Krví Ježíšovou, jeho obětí jsme spaseni: jsme usmířeni s Bohem, vykoupeni, očištěni, ospravedlněni, posvěceni (Římanům 3:25; 5:9; Efezským 1:7; Koloským 1:20; Hebreům 13:12; 1.Petrův 1:2,19; 1.Janův 1:7; Zjevení 1:5; 5:9). Tato krev nás očiťuje, když jsme ponořeni do vody na odpuštění hříchů, tato krev nás očišťuje od každého hříchu, jestliže chodíme ve světle, máme společenství mezi sebou a doznáváme své hříchy (1.Janův 1:7-9).
Oběť a prolitá krev Božího Syna Ježíše Krista je tím nejvzácnějším skutkem v dějinách lidstva, je to akt neskonalé Boží dobroty, lásky a milosrdenství (Skutky 20:28). Díky tak veliké lásce, kterou nám Bůh prokázal v oběti Ježíše Krista, prolitím tak převzácné krve, jsme spaseni!
4) Spasení se uskutečňuje vírou: všemu, co pro nás Bůh vykonal, co nám oznamuje, přikazuje a co slibuje ohledně budoucnosti, musíme věřit. Víra je ke spasení (Římanům 10:9-10; Filipským 2:12; 1.Petrův 1:5).
5) Spasení se uskutečňuje pokáním: pokání, obrácení k Bohu je nezbytné k záchraně, jedná se o uvědomění si a přiznání vlastních hříchů, o jejichž odpuštění člověk žádá Boha, a současně se jedná o nasměrování vůle nadále konat pouze podle vůle Boha (Lukáš 13:3; 24:47; Skutky 11:18; 2.Korintským 7:10).
6) Spasení se uskutečňuje vyznáním: vyznání Ježíše Krista jako Pána musí být celoživotní a musí být uskutečňováno poslušností (Matouš 10:26-33; Skutky 2:21; Římanům 10:9; Koloským 3:17).
7) Spasení je v ponoření do vody na odpuštění hříchů: křest jako připodobnění ke Kristově smrti a vzkříšení, křest na obmytí hříchů a jako žádost či závazek dobrého svědomí (1.Petrův 3:20-21; 1.Korintským 6:11; Titovi 3:5).
8) Spasení je v poslušnosti Bohu: konání vůle Boha Otce, skutky podle jeho příkázání, růst v poznání a lásce jsou nezbytnou součástí spasení (Filipským 2:12-16; Hebreům 5:9; 1.Korintským 15:2; Matouš 7:21-24; 25:31-40; Jakub 1:25; 2:18,24).
Dokud jsme v těle, dokud žijeme ve světě hříchu (Jakub 1:14-15; Matouš 18:7; Římanům 7:14-23), je možné o spasení přijít (1.Paralipomenon 28: 9; Hebreům 3:12-14; 4:1, 11, 6:4-6; 10:26-31; 35-39). Je tedy velmi důležité, aby křesťané trvale usilovali o život ve svatosti (Hebreům 12:14; 2.Petrův 3:13-15), věnovali se stále hlubšímu poznávání Boží vůle (Hebreům 6:1-2; Efezským 5:10), modlitbám (Efezským 6:18; 1.Timoteovi 2:1-2; Jakub 1:5-6), vzájemnému vyučování a napomínání (Koloským 3:16; 2.Korintským 13:11), zkoumání vlastního života (Efezským 5:15; Galatským 6:4; Matouš 7:1-5), vyznávání a napravování hříchů (1.Janův 1:9; Jakub 5:15-16,19-20; Matouš 18:15-17; Galatským 6:1; 1.Korintským 5:1-5,11-13), hlásání evangelia nevěřícím (Matouš 28:19-20; Skutky 8:4; 1.Tesalonickým 1:8) a všem skutkům dobra, lásky a pomoci (Hebreům 10:24; Galatským 6:2,9-10; 2.Tesalonickým 3:13; Jakub 1:27; 4:17; Matouš 25:31-40).
9) Konečným spasením bude příchod Ježíše Krista v poslední den, v den soudu a jeho pozvání do věčného království – to je záchrana všech Bohu
věrných a opravdových lidí k věčnému životu, který již nebude možné ztratit (Hebreům 9:28; Římanům 13:11; 1.Petrův 1:5; 1.Tesalonickým 4:14-18; Zjevení 21:4).
Církev obecná
Církev, lidé spasení a vykoupení Bohu, jsou naplněním odvěkého Božího plánu a slibu (1.Mojžíšova 3:15; 12:1; Efezským 3:10, 21). Samo slovo církev znamená „shromáždění“ lidí povolaných či vyvolaných za určitým účelem - jsou povoláni ze světa pravdou evangelia (2.Tesalonickým 2:14). „Toto slovo užívali Řekové pro označení shromáždění občanů, kteří byli vyvoláni ze svých obchodů a domovů do veřejného shromáždění“ – F. Jenkins, „Téma Bible“. Pán Ježíš Kristus sám buduje svou církev, on přidává do své církve ty, kteří jsou zachraňováni (Matouš 16:18; Skutky 2:47; Efezským 5:26-27). Církev zahrnuje všechny svaté, kdekoli na světě, kdykoli v čase. Tato církev je jen jedna, je nerozdělená a nedělitelná (Efezským 4:3-6). Tradičně je nazývána církví obecnou nebo univerzální nebo neviditelnou (protože lidské oko ji nemůže spatřit, jen Bůh ji vidí v celé její plnosti). Tato církev je v Novém zákoně zobrazena jako:
a) tělo Kristovo: Tak jako tělo je jedno, ale má mnoho údů, a jako všecky údy těla jsou jedno tělo, ač je jich mnoho, tak je to i s Kristem. Neboť my všichni, ať Židé či Řekové, ať otroci či svobodní, byli jsme jedním Duchem pokřtěni v jedno tělo a všichni jsme byli napojeni týmž Duchem (1.Korintským 12:12-13). Jedno tělo a jeden Duch, k jedné naději jste byli povoláni; jeden je Pán, jedna víra, jeden křest... (Efezským 4:4-5). Kristus – a pouze Kristus – je hlavou církve: `Všechno podrobil pod jeho nohy´ a ustanovil jej svrchovanou hlavou církve, která je jeho tělem, plností toho, jenž přivádí k naplnění všechno, co jest (Efezským 1:22-23; Koloským 1:18). To znamená, že jedinou autoritou ohledně toho, jak má církev působit a jednat, co má vyučovat a co má odmítat jako falešné je Ježíš Kristus jako jediný pastýř (Jan 10:16; 1.Petrův 5:43). Vstupem či „dveřmi“ do této církve je pouze Kristus, který přijímá upřímné kajícníky očištěné křtem (Jan 10:9,11; 1.Korintským 12:13; Galatským 3:27). Údy Kristova těla – církve jsou jednotliví spasení lidé po celém světě, ať už se osobně znají nebo neznají, ať už spolu osobně spolupracují či nikoli (1.Korintským 12:27). Koordinace (nebo organizace) těchto údů nepochází z lidské autority, ale z hlavy, jíž je Kristus coby Boží autorita. Jen on ví, jak má JEHO tělo pracovat po celém světě, kam má jít, kdo má hrát jakou roli. Buďme pravdiví v lásce, ať ve všem dorůstáme v Krista. On je hlava, z něho roste celé tělo, pevně spojené klouby navzájem se podpírajícími, a buduje se v lásce podle toho, jak je každé části dáno (= „dáno“ Kristem, nikoli lidskou autoritou a stanovami, Efezským 4:15-16). Proto Kristus nestanovil žádnou zjevnou organizaci či hierarchii svého těla – církve. Všichni její členovové jsou údy podřízenými jediné hlavě – Kristu, který ve své vševědoucnosti ví, co jeho tělo potřebuje (Efezským 5:29,30). Nikdo z lidí nemá právo stavět se do role hlavy, která organizuje a řídí celé tělo. Jen Kristus jako „hlava“ vše vidí (jen on může být „okem“ pro celou církev, 2.Timoteovi 2:19; Zjevení 2:23), jen on může za celou církev promlouvat a přikazovat (jen on může být „ústy“, Hebreům 1:2; Jan 16:13-15). Ani apoštolové si tuto roli nikdy nepřisvojili (Galatským 1:11-12, 16b-17; Titovi 1:3). Stejně jako je hlava církve svatá, tak i každý, kdo touží být částí Kristova těla, musí být hlavě plně podřízen – musí být svatý a bez poskvrny (Efezským 5:1; 1.Petrův 1:16). V těle Kristově nemůže přebývat hřích.
b) Chrám Boží je dalším zobrazením církve: Jste stavbou, jejímž základem jsou apoštolové a proroci a úhelným kamenem sám Kristus Ježíš. V něm je celá stavba pevně spojena a roste v chrám, posvěcený v Pánu; v něm jste i vy společně budováni v duchovní příbytek Boží (Efezským 2:20-22; 1.Petrův 2:5). Stejně jako u těla, kde všichni, kdo se stávají součástí těla, jsou jeho údy (nikoli hlavou), tak i v obraze chrámu představují jednotliví svatí „živé kameny“, z nichž roste stavba, která má jediný úhelný kámen a jediného stavitele, který je nad celým Božím domem (Efezským 2:20; Hebreům 3:3-6). Každý jednotlivý kámen musí být svatý, jinak nemůže být součástí svaté stavby (1.Korintským 3:16-17).
c) Dále je církev je připodobněna například ke svaté hoře Sión (Hebreům 12:22, 23; Izajáš 2:2; 11:9; Zjevení 14:1), k nebeskému Jeruzalému (Hebreům 12:22-23; Izajáš 65:18,19), k zaslíbené zemi pokoje (Ezechiel 37:22-27; Izajáš 65:16a dále; 11:6-9; Matouš 5:5), ke svatému národu a království kněží (1.Petrův 2:5,9-10; Zjevení 5:10) a k nevěstě, kterou Bůh miluje nade vše, jako své vlastní tělo (Efezským 5:25-32; Zjevení 21:2,9-14; Izajáš 62:4-5; Jan 3:29). Církev je nazvána Božím lidem a Boží rodinou (Efezským 2:19).
Církev není prostředníkem ke spasení, církev jsou spasení lidé, kteří mají v Kristu – v jeho těle veškerá duchovní požehnání (Efezským 1:3-14). Církev v žádném případě neexistuje mimo spasené lidi jako nějaká instituce sama o sobě, jako nějaký souhrn kréd a nauk, jako nějaká organizace, která funguje a existuje nezávisle na svatosti, čistotě a pravosti učedníků (2.Timoteovi 2:19). ...jako si Kristus zamiloval církev a sám se za ni obětoval, aby ji posvětil a očistil křtem vody a slovem; tak si on sám připravil církev slavnou, bez poskvrny, vrásky a čehokoli podobného, aby byla svatá a bezúhonná (Efezským 5:25-27). O smilstvu, jakékoliv nezřízenosti nebo chamtivosti ať se mezi vámi ani nemluví, jak se sluší na ty, kdo patří Bohu. Vést sprosté, hloupé a dvojsmyslné řeči se nepatří; vy máte vzdávat Bohu díky! Dobře si pamatujte, že žádný smilník, prostopášník ani lakomec, jehož bohem jsou peníze, nemá podíl v království Kristovu a Božím (Efezským 5:3-5; 1.Korintským 6:9-10).
Církev místní
Obecná církev je o vztahu svatých ke svatému Bohu, církev místní je o vztahu svatých k sobě navzájem. Kristovým následovníkům je přikázáno „na památku“ oběti Ježíše Krista přijímat chléb a víno (Lukáš 22:19-20). Mají se proto shromažďovat ke „společenství večeře Páně“, aby „zvěstovali smrt Páně, dokud on nepřijde“ (1.Korintským 11:20,23-26). Společná shromáždění nesmějí „zanedbávat“ (Hebreům 10:25). Tato shromáždění tedy musejí probíhat na konkrétním místě, kde se setkávají konkrétní bratři, svatí – to jsou místní církve (Římanům 16:5,16; 1.Korintským 1:2; Galatským 1:2; Efezským 1:1; Filipským 1:1; Koloským 1:1). Při shromáždění mohou vyučovat, mluvit a vést pouze muži (1.Korintským 11:3; 14:33b-35; 1.Timoteovi 2:8,12).
V místní církvi mají být stanoveni starší, pokud skutečně splňují Bohem dané požadavky (1.Timoteovi 3:1-7; Titovi 1:5-9; Filipským 1:1). Tito starší (doslovně starší věkem) jsou označeni také jako „biskupové“ (dohližitelé) a nebo „pastýři“ (doslovně ochránci, hlídači ovcí). Tato tři označení se týkají jediného úkolu či služby v církvi: starší = biskup = pastýř (Skutky 20:17,18,28). Tyto termíny neoznačují různé úřady, ale pouze různé významy – obsah úkolu vedoucích mužů v církvi. V NZ je výraz „starší“ vždy použit v množném čísle, z čehož lze vyvodit, že v žádné církvi neměl být stanoven jen jeden starší. V NZ nenajdeme ani stopy po řízení církve jedním biskupem (starším či pastýřem) nebo po skupině biskupů (starších či pastorů), kteří by měli pravomoci nad větším množstvím církví.
Církev musí své starší volit moudře (Skutky 20:29-31; 1.Timoteovi 5:22). Starší mají pravomoc k vedení, vyučování a napomínání jen v rámci jedné místní církve (Skutky 14:23; 1.Petrův 5:1-2; Skutky 20:17,28; Filipským 1:1). Tito starší nesmějí přebírat pravomoce, které náležejí jedinému Pánu, nejvyššímu pastýři a hlavě církve – Ježíši Kristu (1.Petrův 5:3). Všichni lidé musejí uvěřit „skrze slovo“, které bylo dáno apoštolům, nikoli starším nějaké církve (Jan 17:20). Starší tedy nesmějí určovat, čemu mají ostatní věřit, nesmějí vytvářet vlastní články víry – kréda či stanovy pro vstup do církve. Biskupové musejí být podřízeni hlavě a vyučovat, napomínat a budovat v rámci toho, co je dáno Bohem: Kdo zachází dál a nezůstává v učení Kristovu, nemá Boha; kdo zůstává v jeho učení, má i Otce i Syna (3.Janův 9).
Ostatní členové církve mají být starším podřízeni (Hebreům 13:17; 1.Tesalonickým 12:13), ale nesmějí pasivně přenechat – individuální či společný – duchovní růst a duchovní dílo starším. Svatí v církvi, všichni společně, jsou zodpovědni za svůj duchovní růst v poznání pravdy: Hebreům 6:1-2; Efezským 5:10,
za vzájemné vyučování a napomínání: Koloským 3:16; 2.Korintským 13:11,
za napravování hříchů: Jakub 5:15-16,19-20; Matouš 18:15-17; Galatským 6:1; 1.Korintským 5:1-5,11-13,
za hlásání evangelia nevěřícím: Matouš 28:19-20; Skutky 8:4; 1.Tesalonickým 1:8
za aktivní pomoc: Hebreům 10:24; Galatským 6:2,9-10; 2.Tesalonickým 3:13; Jakub 1:27; 4:17; Matouš 25:31-40.
V církvi (ať už na místní či celosvětové úrovni) nemůže žádný člověk hrát roli prostředníka mezi člověkem a Bohem. Je jediný prostředník a jediný velekněz – Ježíš Kristus (1.Timoteovi 2:5; Hebreům 4:14). Všichni, kdo jsou v jeho církvi, jsou kněžími (1.Petrův 2:5,9), kteří vstupují přímo do svatyně (Hebreům 10:19-20) a přinášejí sami sebe jako oběť Bohu (Římanům 12:1).
V místní církvi mohou být také diakoni, diakonky (Římanům 16:1), což je podle původního významu „služebníci, sloužící“, zvláště ti, kteří „sloužili u stolů“. I pro tuto službu je Bohem daná kvalifikace (1.Timoteovi 3:8-13). Jejich služba není blíže určena, snad Skutky 6:2-6.
Místní církev není lidský výmysl, nejedná se o lidskou snahu řídit a organizovat život věřících. Věřící se musejí shromažďovat a společně, kolektivně jednat. Je na jejich vlastní odpovědnosti, poctivosti, ostražitosti a duchovní zralosti, aby se vše řídilo podle ustanovení a příkazů Boha, podle zjeveného slova. Místní církev – skupina křesťanů – může sejít na scestí, hřešit, odpadnout, šířit falešné učení, tolerovat hřích, mít mezi sebou pokrytce, a podobně. Jedině upřímnou, hlubokou a rostoucí láskou k Bohu zůstanou bratři společně světlem světa a solí země – v lásce, ve skutcích i v učení Ježíše Krista (Zjevení 2:2-5, 19-24; 3:1-3, 8, 10, 15-20).
Království
Království v biblickém pojetí představuje „území“ bezpečí a Boží ochrany, je to „panství“ Boží duchovní vlády přijímané poslušností člověka. Je to duchovní území smlouvy, kde lidé srdcem a myslí přijímají Boha za svého krále a autoritu. Bůh vždy byl a je svrchovaným vládcem a králem nade vším (Žalm 10:16; 47:3). Ale „Boží království“ je vztah mezi Bohem králem a Bohu poslušným a poddaným člověkem. Království je život ve světle Boží pravdy (Koloským 1:13; 1.Janův 1:5-6).
Ve SZ Bůh uzavřel smlouvu s Izraelci, aby se stali „královstvím kněží, národem svatým“ (2.Mojžíšova 19:6). Tímto královstvím však měli být, pokud poslouchali Boha (2.Mojžíšova 19:5). Ačkoliv toto království mělo fyzické hranice a vlastní krále, hrálo – mimo jiné – úlohu předobrazu věčného a duchovního království, jehož příchod Bůh chystal a které mělo náležet všem národům, nikoli jen Izraelitům. Na izraelském národě Bůh ukázal, jak žehná a jak chrání ty, kdo ho poslouchají, a jak trestá neposlušnost (5.Mojžíšova 28:1-2a dále; 15,45-47; 30.kapitola).
Božím plánem určeným od stvoření světa však bylo věčné království pod vládou krále Ježíše Krista, „v němž dojdou požehnání všechny národy země“ (Daniel 2:44-45; 7:14; 1.Mojžíšova 22:18; Galatským 3:16). Když Ježíš Kristus začal veřejně vyučovat, vyhlašoval: „Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží“ (Marek 1:15), „Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské“ (Matouš 4:17).
Později Ježíš vysvětluje: „Království Boží nepřichází tak, abyste to mohli pozorovat; ani se nedá říci: `Hle, je tu´ nebo `je tam´! Vždyť království Boží je mezi vámi!“ (Lukáš 17:20-21) a „Moje království není z tohoto světa“ (Jan 18:36). Vždyť království Boží není v tom, co jíte a pijete, nýbrž ve spravedlnosti, pokoji a radosti z Ducha svatého (Římanům 14:17). Království Boží – nebeské je tedy zcela duchovní záležitostí, nemá žádnou charakteristiku lidského, pozemského a viditelného zřízení či hmotného zabezpečení.
Úkolem člověka, smyslem lidského života je hledat Boha a jeho království, jeho spravedlnost: „Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno“ (Matouš 6:33; Skutky 17:27). I řekl [Ježíši] ten zákoník: „Správně, Mistře, podle pravdy jsi řekl, že jest jediný Bůh a že není jiného kromě něho; a milovati jej z celého srdce, z celého rozumu i z celé síly a milovat bližního jako sám sebe je víc, než přinášet Bohu oběti a dary." Když Ježíš viděl, že moudře odpověděl, řekl mu: "Nejsi daleko od Božího království." (Marek 12:32-34) Ke království se tedy přibližujeme vírou a poslušností Božích slov a přikázání (Matouš 5:20). Proto se také modlíme: „Otče náš, buď posvěceno tvé jméno = přijď tvé království = staň se tvá vůle...“ (Matouš 6:9-10). Posvěcování jména v srdcích, v poslušnosti a v životě je totéž, jako přijímání (přicházení) Božího království do nitra člověka a jako naplňování Boží vůle v poslušnosti a v životech. Modlíme se nejen za sebe, ale za všechny, aby byl Bůh posvěcen, aby jeho království přišlo k co největšímu počtu lidí a oni uposlechli jeho vůli. Proto je „království odňato“ pyšným, kteří Boha neposlouchají, ale všem pokorným a poslušným (všem obřezaného srdce, ať Židům či pohanům) je dáno (Matouš 23:13; 21:43; Římanům 2:28-29). V království Božím otevřeném všem národům se Židé i nežidé stávají jedním duchovním královstvím, Božím Izraelem (Lukáš 2:34; Římanům 9:6, 27; 11: 26; Galatským 6:16; Matouš 13:52).
Klíče ke království jsou v učení potvrzeném zázračnými dary – svědectvím svatého Ducha, jež bylo dáno apoštolům (Matouš 16:19; Jan 16:13; 17:20), abychom mohli poznat, uvěřit a uposlechnout: „... a každý, kdo vzývá jméno Páně, bude zachráněn... obraťte se a každý z vás ať přijme křest ve jménu Ježíše Krista na odpuštění svých hříchů a dostanete dar Ducha svatého... zachraňte se z tohoto zvráceného pokolení“. Ti, kteří přijali jeho slovo, byli pokřtěni... vytrvale poslouchali učení apoštolů... (Skutky 2:21,37-42). „Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do království Božího“ (Jan 3:5). Člověk se tedy rodí – vstupuje do království skrze „vodu a Ducha“.
Do království však člověk musí zároveň vstupovat s pokorou: „Blaze chudým v duchu, neboť jejich je království nebeské... Blaze tichým, neboť oni dostanou zemi za dědictví... Blaze těm, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost, neboť jejich je království nebeské (Matouš 5:3-12). „Amen, pravím vám, jestliže se neobrátíte a nebudete jako děti, nevejdete do království nebeského. Kdo se pokoří a bude jako toto dítě, ten je největší v království nebeském (Matouš 18:2-4).
Království Boží bylo „odemčeno“ klíči slov Ducha svatého o Letnicích, kdy apoštolové vyhlásili, že Ježíš Kristus je „Pánem a Mesiášem“ (Skutky 2:36) podle starozákonních proroctví (Žalm 2:6; 110:1-2; Izajáš 9:5[6]-6[7]; Daniel 7:14; Jan 19:19-22). Ježíš předpověděl, že „někteří z těch, kteří tu stojí, neokusí smrti, dokud nespatří Boží království, přicházející v moci“ (Marek 9:1), což znamená, že království bylo skutečně ustanoveno v čase apoštolů, v době čtvrtého světového království (Daniel 2:44), poté, co vzkříšený Ježíš Kristus vystoupil na nebesa, aby království obdržel (Daniel 7:13-14; Lukáš 19:11-12a dále; Zjevení 5:9-10; Abdijáš 21). Proto je Ježíš nazván „Pánem a Mesiášem“ (= pomazaným králem a veleknězem), „vládcem králů země“ a „Králem králů a Pánem pánů (Zjevení 1:5; 19:16).
Proto také apoštolové hovoří o tom, že věřící byli učiněni královstvím (1.Petrův 2:9; Zjevení 1:6; 5:10), že byli přeneseni do království (Koloským 1:13) a že jsou spoluúčastníky království (kralování, Zjevení 1:9). Od Letnic svatí „kralují na zemi“ (Zjevení 5:10; Daniel 7:27).
Zároveň je však řečeno, že věřící „mají odměnu v nebesích“ (Matouš 5:12), že se království „ujmou“ v poslední den (Matouš 25:34), že se jim „otevře přístup do věčného království“ (2.Petrův 1:11), že Pán své věrné „zachová pro své nebeské království“ (2.Timoteovi 4:18), že při skonání věku „spravedliví zazáří jako slunce v království svého Otce“ (Matouš 13:40-43) a že „Boží lid má odpočinek teprve před sebou“ (Hebreům 4:9-11).
Musíme mít na paměti, že království není nějakým pozemským rájem, nějakým obdobím celosvětového míru, že to není žádný systém vlády v pozemském, viditelném způsobu. Království Boží – nebeské – Kristovo – věčné je vládou Boha v srdci a v mysli člověka, je „panstvím“ vztahu a smlouvy mezi Bohem a člověkem, je naplňováním královské Boží vlády v poslušnosti a víře člověka (Matouš 13:18-23). Boží království – realizované v srdcích věřících – existuje v čase bezbožného světa, kde Mesiáš „panuje uprostřed svých nepřátel“ (Žalm 110:2), kteří ho za krále nechtějí a kteří podléhají jeho hněvu, trestu a soudu, pokud Mesiáše nectí (Lukáš 19:14-15,27; Matouš 13:24-30; Žalm 2:8-12; Izajáš 11:3-5). Království nebeské je jako „hořčičné zrno“, jako „kvas“, z něhož kyne těsto, jako „sít“ (Matouš 13. kapitola). Z toho vidíme, že království začíná pozvolna, téměř neviditelně (Lukáš 17:20-21), a roste v čase – v množství věřících, a roste i v jejich srdcích.
Král Ježíš Kristus takto kraluje „dokud Bůh nepodmaní všechny nepřátele pod jeho nohy“ (1.Korintským 15:25), tedy do dne soudu, do posledního dne, kdy „jako poslední nepřítel bude přemožena smrt“ (1.Korintským 15:23-28, 54-56; Zjevení 20:13-15). Tehdy „Kristus odevzdá království Bohu a Otci“ a všichni spasení přijmou věčné království v nebesích, kde přebývá Bůh a „budou s ním kralovat na věky věků“ (1.Korintským 15:24; Matouš 25:34; Zjevení 22:5). To, co lidé přijímali dobrovolně, dokud žili v těle a ve světě hříchu – království Boha ve svých srdcích, to pak obdrží navěky, „tehdy spravedliví zazáří jako slunce v království svého Otce“, ve sféře, kde přebývá samotný Bůh, kde už není nebezpečí hříchu a smrti a kde budou moci navěky žít v Boží ochraně, v jeho světle a vidět ho tváří v tvář (1.Korintským 15:49-50; 1.Janův 3:2; Matouš 13:43; 2.Tesalonickým 1:10; Zjevení 7:9-17; 22:1-5).
Království je podobné jako NZ užití slova „spasení“, „záchrana“: lidé byli zachráněni vírou, pokáním a křtem; jsou zachraňováni poslušností a vlastním trvalým úsilím; a budou zachráněni druhým příchodem Pána. Lidé obdrželi věčný život – obnovený vztah s Bohem; musejí usilovat, aby si zachovali – aby neztratili věčný život; a při příchodu Pána získají věčný život. Lidé byli přeneseni do Božího království; musejí se namáhat a osvědčit, aby byli zachováni pro království; a při příchodu Pána se ujmou království. Snad lze užít ilustrace loďky a řeky: vstup do loďky, odražení od jednoho břehu, vyplutí na řeku = je to rozhodnutí, které zachraňuje = uvěřit, činit pokání, být pokřtěn, přenesen do Krista, do jeho těla, do jeho království. Pak se člověk musí na loďce udržet, musí veslovat, namáhat se, překonávat překážky, aby (s Boží pomocí) přeplul celou řeku = to je úsilí, které zachraňuje = je to vytrvalost, horlivost a osvědčenost života v království. A nakonec je to připlutí na druhý břeh, vyskočení z loďky, která je svázaná s pozemským světem, a vkročení na věčnou půdu Boha = to je konečná záchrana = Boží přijetí do věčného království.
Matouš 13:18-23
„Vy tedy slyšte výklad podobenství o rozsévači.
Pokaždé, když někdo slyší slovo o království a nechápe, přichází
ten zlý a vyrve, co bylo zaseto do jeho srdce; to je ten, u koho se zaselo podél cesty.
U koho bylo zaseto na skalnatou půdu, to je ten, kdo slyší slovo a hned je s radostí přijímá;
ale nezakořenilo v něm a je nestálý: když přijde tíseň nebo pronásledování pro to slovo, hned odpadá.
U koho bylo zaseto do trní, to je ten, kdo slyší slovo, ale časné starosti a vábivost majetku slovo udusí, a zůstane bez úrody.
U koho bylo zaseto do dobré země, to je ten, kdo slovo slyší i chápe a přináší úrodu, jeden stonásobnou, druhý šedesátinásobnou, třetí třicetinásobnou.“